KeekStudio

Krizový management a krizová komunikace ve snech

2011-07-08T18:28:00.001+02:00

Opět jsem začal studovat krizový management. Člověk se někdy až děsí a točí se mu hlava. Stačí si totiž představit různé možné scénáře libovolných situací a vlastní fantazii se nestačím divit. Řeč není o střednědobém krizovém managemntu, o krizi identity ani o krizi vztahové, ale o řešení krátkodobých nenadálých krizích.

Člověk má na jednu stranu ve všem jasno, má zmáknutou proceduru, připravené anlyticiké a neúprsoně chladné myšlení, ale když je v tom, všechno se na něj valí, všechno je jinak. Jsem připravený. Pokaždé když čtu nějakou novou studii o lidském chování v krizi, najdu něco nového. Pokaždé když se dostanu k nové metodice z druhé strany zeměkoule, nacházím nové způsoby. Na jednu stranu jsem spokojený, že získávám další a další podněty a návody. Na stranu druhou se děsím, protože z toho mám pocit, že to prostě nejde zvládnout dokonale.

Rád bych si všechno ověřil nanečisto. Moc dobře to ale nejde. Tolik proměnných. Těším se, že na podzim uspořádám celovíkendový situační kurz, který se tématem krize bude zabývat a vtáhnu do tématu další lidi. 72 hodin v provozu. Účastníků stejný počet, jako lidí ve štábu. Masakr. Třeba se pak právě díky něčemu podobnému podaří odbourat paranoidní představy o zvonění telefonu v noci a podobné sitauce.

Krize je možností, jak se s věcmi umět vypořádat. A udělat je pořádně. Nádech a výdech. Jdeme na to. Přejme si klidné léto.

photo from devianART by ArtemxVx

Doporučuje zastavení nad textem o Okamurovi

2011-07-07T16:35:00.001+02:00

Rozhodně nevynechejte z podvečeního čtení příspěvek Kam míří Tomio Okamura na blogu Václava Zemana. Tady malá návnada:

Proč si známý podnikatel vybral za jedno ze svých témat Romy a co tím může sledovat?

„To, že Cikán je dnes vnímané hanlivě, to není vina ani neonacistů ani Čechů ani Turků. To je v prvé řadě hanba Cikánů. Jejich dlouhá staletí pěstovaný životní styl a životní hodnoty chtěj nechtěj kolidují a kolidovaly s hodnotami ve všech civilizovaných zemích.“

"Dvě lesbičky ani dva homosexuálové prostě plnohodnotná rodina nejsou a být nemohou. To je táta máma, babička a dědeček, strejda a teta. Dvě holky s dítětem mohou být fajn rodina, ale tátu prckovi nenahradí. Dá se žít s jednou rukou, ale netvrďte mi proboha, že vám druhá nebude chybět."

Jak funguje oddělení péče o zákazníky IKEA

2011-04-04T13:46:00.000+02:00

Chtěli jsme si domů pořídit rohovou poličku. Vybrali jsme levnou variantu v IKEA. A protože nebyla skladem a nebylo u ní žádné info, rozhodl jsem se napsat si o informace (pominut teď kritiku děsivého formuláře i mailu, který přišel zpět; nemožnost komunikace přímo mailem, je děsivá stejně jako formulář, nebo to, že člověk musí psát bez hacku a carek).

Odesílatel: keekstudio@gmail.com
Odesláno: 22. března 2011 9:46
Komu: IKEA INFO
Předmět: Odpoved IKEA
Contact IKEA request
Jmeno: Jan
Prijmeni: Zacek
Store: 408_Cerny_Most
Telefon: 777800254
Vzkaz: Dobry den, jiz delsi dobu neni mozne zjistit dostupnost rohovych polic IVAR (http://www.ikea.com/cz/cs/catalog/availability/93763609/). Za jakou dobu bude mozne je ziskat? Na webu jiz minimalne mesic nejsou zadne informace. Je mozne si je nejak objednat?
Dekuji predem za odpoved,
Jan Zacek
confirmpage: confirm/contact_us_response.html
contact_recipientrecipient: ikea.info@ikea.com
contact_recipientLabelrecipientLabel:
contact_subjectsubject: Odpoved IKEA
emailTo: keekstudio@gmail.com
send: Odeslat

Hned o den později se mi dostalo odpovědi. Zajásal jsem, když jsem viděl mail v inboxu: "Cha, protřelé komunikační oddělení, které chápe co je dobré," řekl jsem si.

2011/3/22 IKEA INFO ikea.info@ikea.com
Dobry den,
zbozi bude skladem mezi 12 - 18 kalendarnim tydnem.
S pozdravem a pranim pekneho dne,
Dana Pokorna
kontaktni centrum IKEA

Pokud jsem předtím zajásal, tak hned po otevření jsem zaplakal. Nejen že v komunikaci není nic osobního, žádné oslovení, ani snaha o "komunikaci", ale navíc jsem dostal informaci, jejíž rozklíčování zabere běžnému člověku alespoň několik minut: informace v číslování týdnů (!?) a ještě k tomu s rozsahem 42 dní (!?). Fakt nechápu. Přesto jsem se rozhodl to překousnout, vyhledat si kalendární týdny a vyčkat týden až dva měsíce (!?) na zboží, které by v obchodě kde se plánuje, normálně asi nemělo dojít (kéž by to bylo zboží jediné). Protože dní do možnosti zboží koupit bylo příliš, řekl jsem si, že bych - já zákazník - na to nemusel myslet, a protože obchodníkovi chci udělat útratu, mohl by se mi ozvat, až zboží bude k dispozici (a já netrávil hodiny oněch dvou měsíců kontrolou stavu zásob).

Odesílatel: Jen Zacek, KeekStudio [keekstudio@gmail.com]
Odesláno: 22. března 2011 15:28
Komu: IKEA INFO
Předmět: Re: Odpoved IKEA
Dobrý den,
děkuji za odpověď. Je možné mi dát vědět, až bude výrobek skladem? Děkuji pěkně, JŽ

Bryskní odpovědi jsem se pak nestačil divit.

2011/3/22 IKEA INFO ikea.info@ikea.com
Dobry den,
bohuzel,toto nelze.Je potreba,abyste se informoval sam.
S pozdravem a pranim pekneho dne,
Lea Masovic
kontaktni centrum IKEA

Někdy si vlastně říkám, že jsem asi fakt zbytečně náročný. Že přeci nemůžu po chudácích zaměstnancích komunikačního, či oddělení péče o zákazníky či - dokonce - kontaktního centra (kontaktní - rozuměj, dochází k interakcím posilující loajalitu zákazníků) aby psali osobní, delší, či milé maily. A to už ani nemluvím o úsporách... Ještě že nevedu kontaktní centrum v IKEA. Zřejmě bych v něm zůstal sám a hledal spoustu nových zaměstnanců, kteří by věděli, jak přemýšlet nad komunikací s klienty.

Na schovávanou

2011-01-24T23:29:00.000+01:00

Někdy přemýšlím, co by o mě ostatní měli vědět. Přemýšlím, co bych si měl vepsat do tváře, co strčit za klobouk. Na co bych měl upozornit, na co bych si měl dávat pozor, na co by si měli dávat pozor ostatní. A zda je na něco upozornit. Co ostatní vidí, cítí, čtou, čeho si nevšimnou, čemu rozumí a nerozumí. Čemu by chtěli rozumět.

Někdy přemýšlím, co by o mě ostatní vědět neměli vůbec. A proč vlastně. Je něco, co by ostatní vědět neměli? Teď? Za měsíc? Nikdy?! Ne. Asi ne. Jsou věci, které bych chtěl dnes nikomu neprozradit. Možná to jsou věci, které by dnes mohli někomu ublížit. Věci, které by dnes mohli někomu ublížit, ale zítra mu udělali radost. Je to lež?

Co když to ostatní ale stejně ví? Chci se tvářit, jako že to neví? Nebo předjímám, že to ví a třeba to vůbec neví.

Nakolik jsem sám sebou, pokud něco skrývám? Nakolik jsme sami sebou, pokud něco skrýváme? Když něco skrýváme nejen před ostatními, ale i sami před sebou? ... Každý něco skrývá. Asi. ... Vzpomínám na Stalkera...

Co když to ostatní ale stejně ví. A já to vím - že ví. Co když to není důležité a nikomu to nemůže ublížit? Pak je to hra - je to legrace! Zábava. Hra. Na schovávanou. Už jako malý jsem jí hrál rád. Rád jsem se schovával. Do míst, která dodnes nikdo nezná. A nechal jsem se hledat třeba několik hodin. Měl jsem ohromnou radost z toho nepohodlí. Nikdo mě nemohl najít. A já triumfálně vítězil, když jsem se nakonec odněkud objevil a nikdo nevěděl, kde jsem byl schovaný. Divili se, byli zvědaví a já měl své tajemství. Byl jsem na místech, kam možná za celý dlouhý svět nikdo nevkročil. Nebo třeba jen jednou, dvakrát. Rád hraji i dnes. Baví mě, když je někdo zvědavý. A baví mě, když někdo trochu tuší, kde se schovávám.

Právě hraji na schovávanou. A trochu si to užívám. Čekám, kdy to skončí. A budu na to vzpomínat. A užívat si to i potom.

Project plan 2011: Můj život

2011-01-01T21:17:00.000+01:00

Projekt: Můj život

Vize: Žít spokojený a šťastný život.

Rozpočet: podrobnosti na vyžádání, většina nákladů a vkladů jsou vlastními finančními zdroji realizátora

Termín realizace: leden-prosinec 2011

Realizátor: Jan Žáček

Pro realizaci projektu a naplnění vize, je třeba konat symbolických 11 drobností:

Už od konce měsíce ledna budu psát v datu číslici 2011.
Pečlivě dodržuji ISO Dobrý den, tedy standard dobrého dne od začátku ke konci (podmínkou naplnění, je toto ISO vytvořit a nechat schválit Mezinárodní organizací pro normalizaci). Pro představu - ve standardu je například ranní dvacetiminutovka čtení oblíbené knihy, spánková dotace alespoň 4:37 hod, chůze do 4. patra pěšky a dolů výtahem (kvůli opotřebení kloubů), nebo 283 ml fairtrade kávy po ranním probuzení (se smetanou a cukrem, přirozeně). Více již brzy v podrobnějším článku.
Zasazuji se o Clean desk policy a to nejen na pracovišti, ale i doma. V případě hladkého průběhu vytvořím i Clean floor policy. Pozn.: Pro jistotu tento bod není zařazen do ISO Dobrý den.
Zaměřuji se na pravidelnou podporu vlastní svalové tkáně, stejně jako na zdravější péči o nervy (jak obrazně, tak doslovně), klouby a vazy. Z toho plyne 2-3 týdně věnovaný čas aktivnímu pohybu, stejně jako denní pohyby na podporu zad. Eee... Jo!
Více se snažím sledovat vlastní potřeby a pružně na ně reaguji. Více relaxuji a také prachsprostě odpočívám. Pozn.: Jestli je něco takového možné, zjistíme až při důkladnějším zkoumání. Tento jev související s pasivitou, se zatím zdá krajně nepravděpodobný.
Rozjedu alespoň jeden z tajných projektů. Stanou se tím totiž netajnými a lidé se na ně nebudou pořád vyptávat. Takže, v zásadě, v podstatě ... úspora času.
Více pečuji o své vztahy s lidmi, na kterých mi záleží. Mám dlouhodobý partnerský vztah, který mě rozvíjí a dává mi možnost být někomu partnerem.
Hledám další příležitosti k rozvoji sebe i druhých. Jen takhle jednoduše.
Dávám sám sobě prostor tvořit a vyjadřovat své pocity. Fotkami, texty, rolemi, ... Však já se nedám. Nebo naopak vydám.
V mé oblíbené hře Foursquare se stanu starostou (Mayor) v jednom nemalém podniku. Bude to boj.
Připravím dokument 'Project plan 2071' (rok 2071 je, dle kalkulátoru délky života, mým posledním). Člověk už toho času moc nemá, tak abych třeba na něco nezapomněl.

Když si to představuji, začínám se už těšit na dvadvanáct...

Pour féliciter 2011

2011-01-01T19:58:00.005+01:00

Toto PF vytiskněte a nalepte na libovolnou kachlíkovou stěnu. Perte naruby.

Maskot RX

2010-03-19T10:04:00.008+01:00

Dnes jsem se nachomýtl hodnocení současné mediální scény. No vlastně spíše 'oblíbeného' redaktora v jednom (stále ještě?) nonkonformním týdeníku. Nedalo mi to, nenabídnou opis. Člověk, když to čte, ptá se sám sebe jestli to s tou objektivitou je pak takhle úplně všude. Zkrátka - jak je dobře, když se o nás píše, ne?

...

V: jxd je debil a v tom reflexu mu tisknou úplně každou pitomost

V: tuhle popisoval jak užívá viagru

J: já ho v rámci zachování zdraví nečtu, pokud nemusím

V: to je rozumný. už aby se ho rx zbavil, jenže ho tam maj jako maskota asi

J: jo, no určitě - každý ráno, když přijdou do redakce, tak ho podrbají za ouškem a daj mu trochu vody... eh - trávy

...

J: ještě mě napadá, že to dělají proto, aby to zvedlo čtenost u nás

J: a to se jim daří

V: jo, to zní logicky. ale to jsou na tom hodně špatně, když jim i tohle pomůže

...

Vůně vzpomínek

2010-03-07T08:48:00.006+01:00

Procházet noční Prahou. Nechat se unášet. Plout, poslouchat, nechat se vést. Vzpomínat, přemýšlet a hledat i nepřemýšlet a nacházet. Listovat, hmatat, sledovat, přivonět, vnímat. Vyrovnávat se se vším, co přichází. Překonávat a milovat.

Znovu a znovu mě překvapuje, čeho všeho jsem si předtím nevšiml. Co jsem nezaslechl, co neviděl, co necítil. A Praha je takových míst plna. Na každém rohu, na každé ulici je něco sobě vlastního. Něco, co lze vnímat. Často, když je mi smutno, vydám se na cestu. Těší mě pak potkat někoho jako já, někoho kdo ohmatává město. Uklidňuje to. Stojí na rohu náměstí, sleduje věž kostela. Slyší zvon. Rozhlédne se, přejede rukou po hrubých kamenitých zrnkách zdi. Sedne na kašnu. Zavře oči a zhluboka dýchá. Zvedne se, plouží se po náměstí. Dvakrát. Třikrát. Třikrát kolem dokola. Pokračuje dál.

Když nemám chvíli na to vyjet ven do divočiny, zbývá alespoň tichá procházka. Různá místa mě naplňují. Různá místa ve mě vyvolávají vzpomínky. Na některých jsem byl nespočetkrát - při nočních toulkách Prahou. Někdy sám, někdy s někým. Někdy jen s Pražským chodcem. Někdy v myšlenkách se všemi, které mám rád. Stýská se mi po těch chvílích. Ale právě proto, jsou asi tak jedinečné. Rád se do nich vracím a představuji si jaké to bylo. Přemýšlím, jak asi ta vzpomínka voní. Jak jsem ji cítil. Často mám pocit, že vzpomínky voní. Vůně si uchovávám ve své malé parfumérii. Je tam řada flakónků a každý z nich trochu jiný. Každý jedinečný - jen otevřít a přivonět...

Vůně lišek, havajský tanec, zpěv z kostela na bočních schodech, rozhovor, moje první 'Miluji tě', svoboda, Borovice poutníků, sledování cizích oken, pomíjivost okamžiku, slepou procházku, promítání v prastarém kině, nadechnutí...

Vyběhne do další ulice. Nakoukne do průchodu. Stojí tam mlčky. Pak potichu mručí a zvuk zesiluje. Ozvěna ho halí. Před starým houslařstvím hledí přes sklo na vystavená díla. A hraje mu v uších. Stýská se mu. Nese si s sebou kostku. Dlažební kostku. Kámen, který ho tíží. Bojí se snad? Jakoby zaslechl ržát koně. Ztrácí se, snad sám v sobě. Nakonec míří do míst, kam sám nechodí. Cítí vůni gdoulí. Kostku pak topí ve vodě. Klesá ke dnu.

Jak se bojuje s neonacismem v Drážďanech

2010-02-14T08:13:00.007+01:00

Ač je rozmáhající se problém sílících neonacistických tendencí poměrně komplexní záležitostí, smekám před krokem obyvatel Drážďan, který vede k řešení. V sobotu 13. února 2010 - tedy v době kdy je tomu 65 let od doby, kdy byly Drážďany ničivě bombardováni spojenci a zahynulo při něm kolem 30 tisíc lidí - se v centru města již tradičně srocují pravicoví extrémisté. Každoročně se tak snaží tuto smutnou událost zneužít ve svůj prospěch. Tento den si ale připomínají i lidé. A letos s heslem "Připomínat si a jednat" uspořádali vzpomínkovou akci a zároveň manifestaci. Centrum Drážďan totiž uzavřeli v obrovský lidský řetěz, kterým - nejen symbolicky, všichni spolu, pohromadě - bránili radikálům vstoupit do centra. Krom toho jim dali také jasný signál, jaká je nálada společnosti. Občanů - a jsem rád, že tady to slovo opravdu použít mohu - se tam sešlo přes 15.000 a společně se pustili do občanského díla - řetězu. Je jasné, že zrovna v Sasku kde extrémní pravice proniká značně i do politiky a nacionalismus je zde zakořeněný není situace snadná. Extremistů se do města snažilo dostat asi pět tisíc. Na akci se objevili například i lidé z iniciativy V Ústí neonacisty nechceme. Nám tedy nezbývá, než se snažit aktivizovat lidi kolem sebe ke krokům, které nejsou zbytečné a doufat, že jich bude více, stejně jako hledat vlastní kuráž a nebát se. Třeba se přidají i naši představitelé a významné osobnosti.

ČT24: Vzpomínka na bombardování Drážďan - střety neonacistů s levicovými demonstranty

Jak být aktivní ve třech krocích - kompostér

2010-01-13T18:00:00.002+01:00

Pokračování seriálu Jak být aktivní ve třech krocích tentokráte o tom, jak v pražském činžáku příznivě ovlivňovat životní prostředí a ještě k tomu do toho zapojit sousedy.

napište dopis sousedům
vyberte ten pravý a kupte ho
sestavte ho a kompostujte

Hotovo ;) Poděkujte sobě i sousedům!

Creating a better world...

1. Napište dopis sousedům

Vážení sousedé naší ulice domu č. p. 459,

rozhodl jsem se zakoupit na zahradu kompostér, do kterého bude možné umisťovat biologicky odbouratelný odpad. Komunitním kompostováním bych chtěl přispět k menšímu vstupování bioodpadů do systému nakládání s odpady a tím zatěžování našich peněženek i životního prostředí. Proto budu rád, když kompostér budete také využívat :)

Na koupi kompostéru se můžete také spolupodílet, a to v předpokládaném rozsahu 100 až 200,‑ Kč. Pokud se tak rozhodnete, prosím abyste na papír u schránek v chodbě domu vepsali vaše jméno, dále zda kompostér budete chtít využívat a do další kolonky případně vepsali, jakou maximální částkou byste byli ochotni se na jeho koupi podílet.

Budu se těšit na společné kompostování, J.

2. Vyberete ten pravý

Najděte si nejlepší kompostér, který se vejde na vaši společnou zahradu. Můžete volit buď dřevěný nebo plastový (trvanlivost vs vzhled - zvolil jsem plastový z recyklovaného materiálu kvůli trvanlivosti), dále vyberte vhodnou velikost (vybral jsem s obsahem 470L a musím říci, že je to pro celý dům málo). Cena řádově Kč 900,-

3. Sestavte ho a kompostujte

Vyberte správné místo, kde nebude překážet, bude se tam vyjímat a je tam příjemná aura pro pobyt za zenitem kompostovaného materiálu. Dejte do domu stručný návod, co do kompostéru patří a co ne, řekněte sousedům ať se přidají. Udělejte společné grilování se sousedy při slavnostním otevření kompostéru.

Materiály vhodné pro kompostování

zbytky jídel, ovoce a zeleniny, čaj, kávový výluh, květy, pokosená tráva, posekané větve, listí, popel ze dřeva, piliny, hobliny, hnůj, …

Materiály NEvhodné pro kompostování

kosti, masné a mléčné výrobky, chemicky ošetřené ovoce (např. pomerančová a citrónová kůra), prach z vysavačů, barva, staré léky, oleje, baterky, chemické prostředky, kovy, plasty, sklo, textil, čistý papír, …

Několik otázek

2010-01-11T13:24:00.000+01:00

Otázka číslo jedna: Občas mě zaráží, jací lidé kolem mě jsou. Jací dobří lidé kolem mě jsou. Někdy se to prostě povede. Navzdory tomu, že se mi nedaří se s některými věcmi vyrovnat. Možná to přijde po tom, co se to stane. A možná také ne. Nebo?

Otázka číslo dvě: V poslední době, si často kladu otázku, co chci, aby tady po mě zůstalo. "Jasně - přeci nechat svět lepším," odpovím si pohotově. Ale co by to mělo být doopravdy? Co by po tu mělo zůstat, až tady nebudu? Postavený dům? Strom? Spokojený život?

Otázka číslo tři: Dobrý přítel pravil s nadsázkou: "Ty se snažíš dělat svět lepším. Já se snažím dělat svět horším. Zajímavé na tom je, že oba využíváme stejné prostředky..." Čím více přemýšlím nad konkrétními kroky, které by k tomu měly vést, tím více se cítím ve slepé uličce. Tím více, čím mám pocit, že něco má smysl, tím méně mám pocit, že to bude mít patřičný dopad. Jak to tedy je?

Otázka číslo čtyři: Ač jsem měl za, že tuto etapu mám již dávno za sebou, opět se otevřela - v nové, nepoznané dimenzi. Zase vše několikrát v ruce převracím. Všechno moje v ruce převracím. A asi je to dobře. Vlastně tak trochu doufám, že i v budoucnu opět přijde. Jestli teď ovšem vůbec skončí. Vzpomenu vždy na již otřepaný text o skeptikovi, pochybovači a věřícím. Jsem opravdu takový pochybovač, nebo můžu doufat, že jsem všemi třemi zaráz?

Otázka číslo pět: Jsou otázky s čísly jedna až čtyři relevantní?

Jak být aktivní ve třech krocích

2009-09-17T10:46:00.005+02:00

Jak být občansky aktivní ve třech krocích:

Projeďte se autobusem.
Sledujte řidiče.
Pošlete pochvalu jeho zaměstnavateli (např. přímo na www.dpp.cz), pokud udělá něco opravdu dobře. Stačí číslo linky, den, čas a pár slov jako třeba: "Pan řidič pomohl ochotně vozíčkáři, byl na něj milý a ještě mu popřál hezký den."

A je to - hotovo! Díky, pane řidiči.

Creating a better world...

Vážený pane,

s potěšením jsem si přečetla Vaše podání, které je oceněním dobré práce zaměstnance naší firmy, řidiče autobusu linky č. 135, pořadí 2, konajícího službu dne 17.8. t. r., na voze evidenční číslo 3052.

S obsahem dopisu jsem seznámila vedení provozovny Hostivař, kam je shora uvedený řidič pracovně příslušný. Vedoucí provozovny tomuto zaměstnanci poděkoval za profesionální a lidský přístup a dobrou reprezentaci naší firmy. K Vaší pochvale bylo rovněž přihlédnuto i při osobním hodnocení.

Děkuji Vám, vážený pane, že jste si našel čas a o dobré práci zaměstnance naší firmy nás informoval.

S přátelským pozdravem

Ing. Leona Pokorná
vedoucí odd. Provozně - správní

Moje společnost

2008-11-19T23:35:00.004+01:00

Někdy se stává, že člověk přijde večer domů a je naprosto vyčerpán. Tak se cítím teď. K typům vyčerpání, které jsem už dlouho znal, tedy fyzické a psychické se dnes přidalo ještě jedno, pro mě nové. Vlastně se tento typ vyčerpání střádá poslední dva týdny...

Stalo se 12. listopadu 08' Demonstrace pro vládu - Díky vládě! To je první kamínek mozaiky. Rozhodl jsem se, zapojit do iniciativy, která konečně nechtěla něco kritizovat, ale vyjádřit něčemu dík. Ne bezvýhradný dík, ale dík. Chtěl jsem to udělat. Měl jsem za, že je to potřeba. Je potřeba se tomu postavit. A jak? Nejlépe tím, že opravdu dám najevo, co si myslím. Ne v hospodě, ani na veřejné diskuzi. Vzpomněl jsem si na článek Ne, díky, který jsem psal před časem. Přesně. Dva týdny příprav. Chvíle těžké. Chvíle, kde bylo čas jen pro Díky. Mediálně povedené. V podstatě úspěšné.

Stalo se 14. listopadu 08' Moje obec vypsala konkurz na zástupce veřejnosti do komise udělování veřejných zakázek. Rozhodl jsem se přihlásit. Vyplnil formulář. Tisíc potvrzení, tisíc razítek, notářsky ověřené, samo sebou. Je přeci důležité, vědět o tom, co se děje v mé čtvrti. Ani ne tak rozhodovat, jako spíše pozorovat.

Stalo se 18. listopadu 08' Rozhodl jsem se již nezavírat oči. Vlastně jsem je spíš ještě více otevřel. Jsem ten jediný, kdo s tím může něco udělat. Ale co když to není správné? Co když se pletu? Co když lidé, kterým to řeknu, nebudou jednat správně? Je to jediná cesta. Musím to udělat. Jedná se o celý život toho dítěte. A navíc i psychoterapeutka K. i supervizorka Linky bezpečí P. říkala několik dní nazad to samé. "Když to neuděláš ty, nikdo jiný to neudělá ... jde o celý jeho život." Zanedbávané dítě. Zvedl jsem telefon, ujistil se, že ten s kým mluvím je důvěryhodný. Ujistil jsem se, jak bude postupovat. Je to opravdu správné? ... Rozhodl jsem se: věřím mu...

Stalo se 19. listopadu 08' V 10.00 začíná hlavní líčení. Osm měsíců po tom, co jsme ji chytli, když chtěla ukrást auto. Nepovedlo se. Přicházím do místnosti, nikde nikdo. Mám čekat venku. Dívám se z okna a snažím se uklidnit. Nedívat se okolo. Ani za zvuky několika bot jdoucích po schodech. Ani za mrazivě kovovým cinknotem. ... Zvou mě dovnitř. Zase ji vidím. Podivné pocity. Bere drogy. Musela to udělat? Vyhýbám se jejímu pohledu. Vypovídám. Všechno. Jak to bylo. Manipulující otázky advokáta ex offo mě dopalují. Dávám to znát a s jasným stanoviskem i nervozitou v hlase odpovídám. Snažím se dát najevo svou pozici i rozhodnost. I když chvílemi si připadám ztracený. "Je osoba, kterou jste viděl ve vozidle zde přítomná obžalovaná?" Naše pohledy se střetnou. Divný pocit. Pohrdavý pohled je určen mě. Ne jí. Jí patří ten lítostný. Soucitný. Bolestivý.

ad 1 To že se v médiích objevují zkreslená fakta je jasné. Že se v médiích objeví lži? No asi ano. Že musím počítat s tím, že mě média properou, když se budu kdekoliv angažovat? Samozřejmě, jak by ne. Že se na internetu obejví články, které nemají s žurnalistikou nic společného a je v nich jen to, co někdo najde na Googleu, informace vytrhne z kontextu a "fakta" neověří? No ano. I to je realita. A já to nezvládnul, protože jsem asi měl na nose růžové brýle občasnké angažovanosti. Před proměnou a po proměně.

ad 3 Teď jen čekám, zda jsem byl příliš důvěřivý a informace, kterou jsem podal se obrátí někam, kde nepomůže. Někam, kde uškodí. Ne mě. Ale jemu... A co škola, podnikla v tom něco? Jaktože se nic nedělo už dříve. Neměl jsem mlčet? Prostě jen ohnout záda, zavřít oči?

ad 4 Další oběť, kterou děláme všichni pro demokracii. A já si ji nikdy předtím neuvědomil. Za cenu toho, že mě někdo neprávem obviní, mám nárok na advokáta ex offo. Ten opravdu chrání mé zájmy - až mě to překvapilo. Nejen formálně, ale skutečně brání. A to i v případě, kdy skutečnost je dost zřejmá - když vás někdo chytí za ruku. Neuvěřitelné. Ono to funguje! Ale funguje to, i když jsem na straně poškozeného. I když jsem na straně poškozeného a je to zřejmé. A ochrana svědků? Kdybych měl říci nulová, asi i to je hodně. Adresa na každém papíru, můj obličej vidí každý.

Dnešním dnem pro mě byl z náročnějších. V 830 schůzka s J. kvůli RB, pak stresující líčení, které mě oddělalo na zbytek dne, následuje přednáška, druhá, která odpadá, návštěva úřadu, nákup několika nezbytností, který zabere třeba i dvě hodiny, pak schůzka, práce, hádka s dobrým kamarádem - s J., schůzka, práce, dlouhá práce a na vrch porada až do 2300. Nepočítám dvě schůzky, které jsem zrušil, stejně jako oběd a večeři. Fyzicky i psychicky na dně. A konečně, na dně i nově poznaným způsobem. Morálně.

A teď jen čekám, kdy ztratím důvěru lidí v mém okolí, protože nepochopí, proč to dělám ani co za tím je, že si na mě někdo počká s baseballkou před domem, aby mi vysvětlil, co se má říkat a co ne, a že přijdu o práci, protože jsem to zkrátka jako profík nezvládnul nebo protože na to společnost není připravena...

A teď píšu tento článek. Proč asi? Chci zase další ránu?

Sedmnáct dlouhých týdnů...

2008-08-30T15:56:00.005+02:00

Dokázal jsem to! Dnes je totiž 30. srpna. A já jsem to dokázal. Uvařil jsem si lahodný oběd - na italském olivovém oleji na rychlo osmahnuté krůtí s trochou solí a špetkou čerstvého pepře, k tomu bagetka rozpečená v troubě, potřena nakládaným česnekem, bazalkou a několika kapkami panenského olivového oleje - mmm...) zapil sklenkou bílého Veltlínského od pana Hanuše z Moravy, pustil dobrou hudbu. Dobou hudbu. Jablkoň. Alternativní, můžeme říci.

Asi každý si jednou za čas pustí Vánoční písně. Na tom není nic divného. A o tom ani psát nebudu. Animantes Dei [Hovada Boží] tedy v případě Jablkoně. Ale poprvé jsem si letos vzpomněl na Vánoce. Tedy svátku klidu a míru. Svátky přemýšlení, postění, svátky duchovní. svátky skromnosti, svátky oslavující narození Ježíška, Ježíse Krista. I hle! Dokázal jsem to...

Poprvé za dlouhou dobu let jsem se nenechal překvapit žádnou reklamou. žádným supermarketem, žádným PR eventem. Jo! Jsem fakt dobrej. Povedlo se. Jsem z toho úplně na větvi... Joooo!

No jasně, dyk je konec srpna, že... Ale je to pro mě velký úspěch. Třeba se mi podaří rozestup mezi tím, kdy začnou dělat Vánocím promo (jistě, všechny supermarkety dělají přece promo Vánocům) a mezi tím, kdy si vzpomenu na reklamu, která mě - nás - čeká. Asi nejsem dobrý marketér, neb ten by si to dost pravděpodobně uvědomil v době dostatečné předstihem. Anebo naopak dobrý, protože vím, že lidi jako jsem já to zlobí. Nebo se už těším na vánoční slevy, na velké nákupy, na utrácení a na to, až pod tím, čemu se dnes říká Vánoční stromek, obejvím majland v podobě darů od všech co znám... Tedy alespoň v € vyčíslený (dříve bych asi použil znak dolaru, ale když už jsme v unii ... vlastně ani nevím, kde se ten prokletý znak ukrývá), pochopitelně.

Nezbývá nám tedy, než se opět těšit na svátky vánoční. Na Vánoce. Svátky klidu, míru a tak podobně... Protože:

Sedmnáct dlouhých týdnů,
zbývá do Vánoc,
sedmnáct dlouhých týdnů,
zybývá do Vánoc.

Když se týden překulí,
tak stejně je to na nás moc,
šestnáct dlouhých týdnů,
zbývá do Vánoc.

(Jablkoň: Animantes Dei
#18 - 17 dlouhých týdnů)

Joachime, hoď to do stroje

2008-06-13T20:57:00.004+02:00

V posledním RESPEKTu 24 / 2008 najdete velice zajímavé interview s bývalým evangelický pastorem a ředitel Úřadu pro dokumenty státní bezpečnosti NDR, Joachimem Gauckem.

Ač to tak z dálky nevypadá, článek se nás neuvěřitelně týká, protože pojednává o naší minulosti a současnosti. O současnosti našeho národa, o tom, jak se stavíme k naší minulosti.

Slunce, vzduch, chlad a hory...

2008-06-13T15:47:00.012+02:00

... sestupuji dolů do údolí po strmé cestě. Nohy mě bolí, sestup je mnohem namahavější než jít do kopce. Slyšet je jen řeku, která teče v údolí. Vzduch je chladný a rozhodně čerstvý. Slunce které občas prosvitne mezi mraky příjemně hřeje. Když míjím řeku, divoce burácí na všechno kolem. Na každého kdo kolem letí, na každého, kdo kolem prochází. Asi vypráví svou dávnou píseň, která jí doprovází už nějaký ten pátek právě tady, v horách, na dlouhé a nekonečné cestě. Zpívá čistě a průzračně, stejně jako je čistá i ona sama. A jak voní ... ?

Nacházím se v místě, kde každý kdo mě potká, pozdraví neuvěřitelným Dobrého dosytosti, nebo třeba Dobrého k dobru, nebo Dobro na zdraví... Každý koho minu opravdu přející. Zdravící. Nacházím se v kraji, kde rostou neuvěřitelné byliny a květiny, kde louky jsou jimi porostlé, kde kopce jsou loukami obsypané, a kopce tvoří pohoří a hory. Na jejich vrcholcích jsou udivující masy sněhu. Působí tak ohromujícně. Nedosažitelně. Přírodně. Opravdově. Žádný trik. A já jsem tu zase. Uprostřed všeho. Malý člověk. Človíček. Malý človíček. Človíčíček. Malý človíčíček...

Když jdu po cestě, větřík lehce vane a krom zvuku jeho, zvuku řeky a horské vůně zaslechnu z dálky zvuk, který jsem předtím nezaslechl. Opakuje se. Trochu nepravidelně. Ale uklidňuje mě. Blíží se. Jakoby cinkání. Horské cinkání. Zvonění zvonců. Búvy vyšly na pastvu a jsou slyšet daleko. Když je po chvíli míjím na cestě, jako bych se ukolinl a div nezdvihnul klobouk. Jakoby chápavě pokývaly hlavou a přívětivě zabučely. Za nimi se objeví pasák s úsměvem na tváři. Dobrého dosytosti...

Když se cesta konečně láme a začíná stoupat, oddychnu si. Je úzká a kromě mě a několika domorodců napotkávám po cestě nikoho. Mířím do nedalé vesnice. Cesta se nepatrně točí sem a tam. Konečně jsem skoro nahoře. Vesnice je plná lidí, opravdu to tu žije. Dnes je totiž Märit. Všichni říkají, že je to jarní slavnost. Jarní. Hm. Třináctého června. Hm ... Spojená s trhy. Ale její podstatou je něco moc zajímavého co mě doslova nadchlo. Každý pastevec má právo na louky, na kterých může přes léto pást krávy. A protože každý rok má pastevec jiný počet krav, tak se vše každý rok rozděluje znovu, protože to závisí na tom, kolik bův má. Ale kromě toho, se zbylé pozemky draží, prodávají a šmelí. A to se děje právě dnes.

Neuvěřitelná podívaná. Pánové se schází z celé vesnice i širokého okolí. Někdo má na sobě oblek a je slušně upravený, někdy potkám někoho s vyšívaným sakem a nebo něcím, co připomíná kroj, jindy potkám pána, kterému může být skoro devadesát a je neuvěřitelně elegantně oblečen. Naproti němu někteří pánové vypadají jakoby od krav neodcházeli a dokonce s nimi i spali, jak o ně pečují - zarostlí, vonící po bůvách, "oblek" doplěný holinkami... Pro nikoho to ale nic neznamená, každý se soustředí... Jednají spolu, baví se, diskutují, pokřikují na sebe, pobíhají od skupinky ke skupince. Nevídaná podívaná.

Vesnicí voní sýry několika druhů od těch nejvoňavějších až po ty nejvoňavější, zapečené i nezapečené, klobásy, olivy... Na hlavní třídě je nespočet různých stánečků, které prodávají vše od ponožek, přes jídlo, až po nože nebo výrobky ze dřeva. Mezi stánky je i jeden, kde prodávají nářadí a nsátroje pro pasáčky. Rolničky, zvonečky, zvonky, zvony. Bůůů ... Cink ... Bůů ...

Představení místní kultury, místních lidí, které si každý cestující - nevím zda turista, ale cestující jistě - jen může přát. Představení toho, jak se tady žije, jací jsou lidé, co dělají

Když si vprostřed dne sednu abych si dal kávu a dobrý švestkový koláč, čtu si a přemýšlím. Přemýšlím nad vším možným od občanské společny - mým věčným támatem - až po zdejší kultury a lidi. Pročítám poslední číslo Respektu, kde mě zaujalo hned několik článků, ale o tom až jidny. Uvědomuji si, jak funguje občanská společnost tady. Co za tím sotjí... Jaké doba, jaká práce. Máme co dělat.

Po cestě zpět jsem se málem zalknul při průhledu přes údolí na protější kopec a stoupající hřebínek. Už zase jsem sebou neměl tu krabici do které z venku svítí kreslícíc světlo - proklatě... Slunce prosvítalo mezi mraky tak, že na neuvěřitelně zelené louky nedopadalo všude, zatímco se mraky válely u vrchoků. Dokonalost sama. Krása okamžiku. Asi proto je dobře, že s sebou tu krabici vlastně nemám. Právě pro takovéhle okamžiky to má cenu...

Dobrého dosytosti...

Pravda a lež v reklamě

2008-06-04T16:56:00.001+02:00

Pokud jde o pravdu a lež v reklamě, je to skutečně velké téma. Úvaha nad tím, jak to vlastně všechno je, může být dost široká. Mohli bychom hodiny hovořit o etice, o zákonech i dalších aspektech, které na reklamu mají vliv.

Reklama vždy předchází skutečnosti. Ale ví to každý? Reklama je vždy malinko nadsazená. Vždy říká o něco více než jak to je. Říká více, než méně. Lepší než horší. Říká spíše ano, než ne. Má totiž jediný cíl: ovlivnit. Ovlivnit recipienta ke koupi, ke změně názoru, k reakci. Jediný cíl ovlivnit, bez ohledu na okolnosti. Okolností je ovlivněn i samotný příjemce reklamy – jestli mu bude dobře, jestli ho to bude zajímat, zda se mu daří… nic z toho Reklamu nezajímá. Je trochu sobecká. Chce jen ovlivnit. Jakkoliv. Omezení je jen několik.

Pokud budeme předcházet Skutečnosti, což Reklama dělá, musíme být obezřetní. Pokud se Reklama rozeběhne moc dopředu před Skutečnost, a lidé si produkt o nějž jde, koupí, budou zklamaní. Příliš veliká propast mezi Reklamou a Skutečností vyvolá nedůvěru klienta, který k nám příště pro produkt již nepřijde. A je to zcela jasné a přirozené.

Podstata reklamy tkví v technice bodového reflektoru. Národní divadlo. Tisíce diváků se žene dovnitř. Usedají. Osvětlení pohasne. Na podium přichází Reklama. Je osvětlena bodovým reflektorem. Všechny zraky teď směřují na ni. Popojde doprava, zraky hledí doprava. Popojde doleva, zraky hledí doleva. Stovky lidí. Jen ona ví, co chce ukázat. A dělá, co se jí zlíbí. Teď ukazuje svoji tvář. A o to právě jde. Neukazuje svá ošklivá a křivá záda. Vybrala si jen to co chce, jen něco, a to ukazuje. Jen a jen podle ní. Stejně, jako ten, kdo čte tento text. Sleduje teď totiž jen to, co mu chci říct. Ne to, co bych mohl, ani to, co je pravda, ale to, co já chci, to, co já ukazuji. Nemá na výběr. Leda nečíst, nesledovat.

Nečíst nebo nesledovat ale v případě Reklamy není tak jednoduché jako u tohoto textu. Reklama je všudypřítomná. Možná, že ji lze vypustit ze svého vědomí. Dost těžko se nám to ale povede v našem podvědomí. Cestou může být, pokusit se reklamu vypustit ze svého podvědomí a vědomě ji přijímat, hodnotit a uvědomovat si ji. Snažím se o podobný přístup. Ale daří se to? Je Reklama přesto se mnou v mém podvědomí?

Problém vnímání reklamy spočívá v tom, že na trhu je obrovské množství zboží. A nejde jen o fazole, nebo třeba čočku. Proč? Protože na trhu nemáme fazole ani čočku, ale Heinz a Lagris. Když už mám luštěninu vybranou, hledím po značce. Asi bychom se zde pohybovali na půdě brandingu a značek, ale i to úzce souvisí s reklamou. V dávných dobách, v Americe existovali jen hokynáři. Lidé k nim přišli a objednali si prostě půl kila fazolí. A nebo půl kila čočky. V té době se poprvé objevil fenomén značky: pan Heinz totiž neprodával fazole, ale Heinzovy fazole. Když pak člověk přišel do obchodu, již si kupoval nějakou kvalitu, něco co zná a má prověřené[1]. A právě na tom Reklama staví. Může se člověku dostat do podvědomí a působit na něj při výběru zboží. Může být stále s ním. Se spotřebitelem.

Mohli bychom se i zamyslet nad tím, zda by vzhledem k okolnostem nestálo za to, Reklamu zakázat. Zní to docela jednoduše. Prostě by se nesmělo nic z reklamních praktik. Tím by se vyřešily všechny bolístky, lidé by byli šťastnější a nic by je neovlivňovalo a netrápilo. Idea je hezká. Jenže. Co má dnes největší cenu? Informace? Včasná informace? Vliv? … Zakázat Reklamu je ve skutečnosti nemožné. Reklama mezi námi je už odedávna. Už kdysi fungovala reklama virální a jí podobné. Nemůžeme zabránit tomu, aby se lidé o nějakém produktu byť jen bavili, protože i to je forma reklamy. Nemůžeme zabránit tomu, aby firmy měly svá jména. Neboť si je vždy nějak získají. Ať už jménem provozovatele nebo umístěním. Nebudeme tedy chodit pro mouku do Tesca, ale na roh Bělocerkevské a Vršovické. A budeme chodit na zmrzlinu k Hájkovi. Do Světozoru. Nebo k Hájkovi na Chodově. Zakázat reklamu je technicky nemožné. Můžeme jen posouvat její hranice. Hranice toho, kdy, kde a jaká reklama se může objevovat.

Je zde jistá šance, že Reklamě nebude věřit nikdo. Ani já, ani vy, ani nikdo jiný kolem. Protože z podstaty Reklamy může vycházet, že je apriori nepravdivá. Nebo to tak není? Záleží třeba i více na celé společnosti, kam bude směřovat se sebou samou, aby tak ovlivnila i Reklamu? Nebude reklama pořád stejná? Změní se? Může Reklama sledovat svůj cíl, přitom být důvěryhodná ale i lidská? Lidštější?

Co když se Reklama oblékne do těch nejhezčích šatů, vkusně se nalíčí, navoní a bude stát na ulici, zády ke zdi a křičet: „Kupte si mě, kupte!“ Lidé si jí koupí. Ale jaká bude jejich motivace? Koupí si ji, protože ji viděli krásnou, milou, vonící a protože je oslovila. Nevšimli si přitom ale křivých zad, které už odedávna má. Klamala tělem... ReKlamala, stejně jako předtím v divadle. Když si ale jen tak stoupne na ulici a bude křičet, že je ta nejhezčí s nejhezčími zády na světě, jistě ji někdo koupí. A když zjistí, že záda jsou křivá a ošklivá, shledá, že Reklama lhala. A když se reklama hezky oblékne a nalíčí stoupne si do ulic a bude křičet, že je nejhezčí s nejkrásnějšími zády, tak nejen že klame tělem, ale i lže. Klamavá a lživá Reklama. Zákonem zakázána. Je něco z toho horší? Klam nebo lež?

Reklama si usmyslí, že bude mluvit o novém produktu. Je jí jasné, že jí nikdo nevěří. Co jí zbývá, než s tím počítat… „Kupte si nejrovnější záda na celém světě.“ Když pak k Reklamě přijde kupující, bude hledat rovná nebo křivá záda? Co když i on počítá s tím, že reklama lže? Nestane se lež samotná snad ještě větší lží? Nebo se vše posune a lež bude vypadat jako pravda? Bude pak kupující opravdu hledat rovná záda, nebo bude počítat s křivými?

Co se stane, když Reklama sama bude mluvit o lži? „Nevěřte nikomu, všichni lžou,“ zmíní se Reklama v okruhu svých přátel. Reklama lže. Počítá s tím. Recipient ví, že reklama lže. Také s tím počítá. Reklama mluví o lži. A o víře. Kde je pravda? A kde je smysl sdělení?

Reklama ale svým pohybem mezi lidmi dělá ještě jednu velice zajímavou věc. Pro spotřebitele poměrně děsivou. Neustále mluví o nějakých produktech, které možná ani recipienty nezajímají. Nemají jednoduše potřebu si ten produkt kupovat a tak je informace nezajímá. Ovlivní je ale přesto reklama? Pokud ano, plyne z toho pak, že Reklama vytváří virtuální trh lidských potřeb. Reklama tvoří potřeby lidí. Jakoby běhala v ulicích a šeptala: „Máš žízeň…“ A pak: „Kup si Coca-Colu…“ Ne. Tahle to nefunguje. Funguje to nejspíš přesně obráceně: „Kup si Coca-Colu, máš přece žízeň…“ Otázka zůstává stejně teď jako předtím: můžeme se tomu ubránit?

Reklama často chodí mezi lidi. A lidé si o ní říkají: „Podívej, tamhle jde Reklama. Dej si na ni pozor!“ Nebo: „Sleduj tamhle jde ta Reklama, o které jsme slyšeli minulý týden.“ Je to docela zajímavé, protože i Reklama má svoji pověst, svoji image. Pokud se bude procházet po městě a říkat nepravdu, lidé od ní nepravdu budou očekávat. Pokud jim bude pomáhat, i to od ni lidé budou očekávat. I když to navzdory její podstatě je trochu nesmysl. Kdyby si Reklama najala PR agenturu, jen těžko soudit, jak daleko by vše mohlo zajít. A v podstatě se tak možná děje, neb každá komunikační agentura je PR agenturou Reklamy. Nebo možná spíš komunikuje primárně – tím že je produktem…

Zajímavé je, že ve slově reklama je slovo „klam“. Klam – vědomě uvádět v omyl, podvádět, mást soupeře pohyby těla – dle Slovníku spisovné Češtiny[2]. Klam se kolem Reklamy tolik točí. Často chodí s ní, někdy se ukáže, jindy zůstane skryt, nebo tam vždy není? Je náhodou, že právě Klam a Reklama mají společné už jenom ve svém jménu? Nebo to vychází z jejich vzájemné podstaty?

Možnost, že Reklama je vždy pravdivá a že na mě bude působit vždycky pravdivě je ve své podstatě poměrně veliká, protože to má ve jménu – je to přeci reklama… Je to přeci Reklama. A nebo mě teď jen ovlivnila její image?

-jan žáček-

[1] Naomi Klein: No logo; str. 5-7; Argo 80-7203-671-8
[2] Kolektiv: Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, str. 133; Academia 2007; 80-200-1080-7;

Bibliografie
Kolektiv autorů: Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost; Academia 80-200-1080-7Naomi Klein: No logo; str. 5-7; Argo 80-7203-671-8

... angažmá v Bělocerkevské

2008-05-15T21:40:00.004+02:00

dopis pro M. i ostatní:

L. děkuji za poskytnutí azylu, pomoc při nahazovaní masky a asistenci při štípání kostí podivným sekáčkem. Z. pak za trpělivé přihlížení. Panu M. za aranžmá povedené show, včetně komparsu, který jsem v životě neviděl. Ani takovou show. Děkuji paní z domu, která dokonale zvládla situaci a podpořila, co se zrovna dálo. A děkuji i za to, co udělala, protože kdybych tam býval byl ležel třeba já nebo ty… Děkuji také příslušníkovi Policie České republiky, se kterým jsme nepočítali a přesto se do naší přestřelky zapojil. A dík i za to, že se nenechal odbýt tím, že je všechno v pohodě a že ho několikalitrová kaluž krve opravdu přiměla jít dovnitř a zeptat se, jestli je všechno: „OK?“ Díky K. který s ním mluvil. Díky operátorce, která M. vynadala. A dík, že nemusíme platit výjezd ZZS HLMP. Díky T. za tlak, který se snažil tvořit a vesele se mu to povedlo. Včetně zmatení příslušníka. Včetně toho, že to vypadalo, jako by příslušník hrál s námi. Díky také mrtvolám, B. bez palce a neznámé slečně X.(?) s otevřenou zlomeninou, která na otevřenou zlomeninu byla až překvapivě tichá. Díky klukům, kteří se dali do práce a všechny ošetřili. I když ne tak, aby oběti bez bolesti přežili. Díky reportérce z magazínu, která na T. koukala s otevřenou pusou. A díky kolegovi reportérky, jejímu fotografovi, který měl pro všechno pochopení a při házení zrcadla se koutkem usmíval. Asi jako já. Snad to vyjde. Ještě jednou díky M. Jsem nadšený, těším se na další akci. Jaké pak asi bude obsazení … ?

Děkuji uctivě,

Merci, oui?

2008-03-18T08:53:00.001+01:00

Jedu po dálnici A12 směrem na Paříž. Když jsem někde u Versailles ozve se mi v bondovce, kterou mám zavěšenou na uchu pípnutí. Když se podívám na mobil, se kterým je moje naslouchátko spojené zjistím, že mi přišla podivná zpráva. A odesílatel? Neznámý. Jen vím, že zpráva přišla přes BlueTooth – tedy zařízení, které bezdrátově komunikuje s jinými zařízeními podobného typu (jako telefony, počítače apod.) a to jen na určitou vzdálenost.

A kdo by mi teď zasílal zprávu na mobil přes bluetooth? Nevím, nevadí – podívám se a hle: Mám si koupit auto. Merci, oui? Jak se tohle ke mně dostalo, říkám si… Po dalších několika stech metrech míjím billboard. Asi naprostou shodou náhod s reklamou na tejné vozidlo. Začíná mi to docházet. Nová média. Reklama. Agresivní reklama. Agresivní outdoorová reklama. Agresivní billboardy. Jedu kolem, pan billboard mi něco zašle, já to přijmu a o kousek dále si opět připomenu inzerované na velké reklamní ploše vizuálně. Ach jo. Chytré?

Je jasné, že čím déle se bude reklama snažit na lidi působit, tím intenzivnější budou muset být její podněty, aby recipienty zaujala. Stará známá pravda, asi. Ale. Přijde den, kdy se všichni stanou vůči reklamě imunní? Stane se, že svět bude reklamou tak přesycen, že jí začne ignorovat – o což se dnes již někteří lidé snaží – a nebude na něj působit ani podvědomě? Těžko říci. Ale podle výzkumu agentury Factum Invenio celých 83% diváků vnímá televizní reklamu jako příliš intenzivní a přehlcenou. A to už je docela silný ukazatel, ne?

Vrátím se ale ještě k intenzitě podnětu reklamy. Spojil bych toto s tezí PhDr. Miroslava Petříčka (snad se mi povede ji řádně interpretovat): v reklamách i umění se často objevuje agresivita. Proč? Souvisí to jednoznačně právě s intenzitou podnětu. Násilí je něco, čemu člověk z neznámého důvodu příliš nerozumí, ale jistým způsobem ho přitahuje a vždy přitahovalo. Násilí se tedy ať už v umění tak i v reklamě objevuje pouze jako light-motiv bez ohledu na téma. Bez ohledu na myšlenkový základ díla. Pouze jako intenzivní podnět, který dokáže zaujmout.

Snad se tedy nebudeme muset dočkat doby, kdy nás nejen bezdrátová reklama bude atakovat násilnými prvky, které zatím ještě neznáme. A snad nám zbude ještě něco jiného než jen odpovědět: Merci, oui.

-jan žáček-

O mikrocelberitách

2008-03-08T00:39:00.002+01:00

Článek co mě zaujal? Bezpochyby bych nechtěl být Paris Hiltonová … a už vůbec ne Britney Spearsová. A už vůbec ne v Notebooku Miloše Čermáka. O čem? O mě. A nejen o mě. O spousta dalších kamarádech a známých. Vlastně o mém světě. O našem světě. Asi. O mirkocelebritách. Miloš Čermák, Kika, Červ, Kretka, Sihaja, Bobo, Ladislav Špaček…? Když jsem to tak promýšlel, dělal si pomyslná odtřžítka a dopovídal si: ano, ano, ano … ehm, ano. Mikrocelebrita?

REFLEX 08/2008 Miloš Čermák: Nechtěl bych být Paris Hiltonová…

Potkáme se v Jednom světě?

2008-03-06T16:29:00.007+01:00

Na stole je Jeden svět - potkáme se v něm? Festival dokumentárních filmů o lidských právech www.jedensvet.cz. A je jako vždy z čeho vybírat i přesto, že některé filmy jsou na chlup podobné těm loňským. A téma? Diktatura...

Diktatura live? Proč musím obíhat každé jedno kino? Proč pro každou jednotlivou vstupenku musím lítat po Praze, když jde o jeden festival? A co partnerská akreditace? Nejdříve jeden den předem. Takže nejen lítat po Praze po různých budovách, ale dokonce několikrát. Každý předden představení.

Že by se mi opět chtělo cytovat Cirana, když jsem si na něj dnes koupil lístky? Ne. Nebudu ho citovat. Ne, díky, ne...

Pátek 7. 3.

17.30 Budovatelé ruin, Lucerna
20.00 Nepřítel mého nepřítele, Atlas

Neděle 9. 3.

17.30 Putování červené ledničky, Atlas
20.00 Občan Havel + Debata: Miroslav Janek (režisér), Tonička Janková (střih), Světozor

Úterý 11. 3.

17.30 Zpátky ni krok / China from the Inside: Shifting Nature + Debata: Pavel Přibyl (Hnutí Duha) Nezapomeň, že vítězíme
21.30 Esma, Tváře / FACES [:phases], Žirafa v nesnázích, Mojí řečí, Evald

Středa 12. 3.

nemám vybráno, poradíte? .)

Čtvrtek 13. 3.

nemám vybráno, poradíte?.)

Od jednoho kamaráda z PiN (snad můžu), playlist nejdoporučenějších filmů :)

Budovatelé ruin, Durakovo: vesnice bláznů, Mechanická láska, Na konci duhy, Občan Havel (režisérská verze), Ohnivé jezero, Plavba po Jang C´Tiang, Vězeňský lovesong, Nepřítel mého nepřítele, Ve stín u proroka, Mezi nebem a zemí, Pracující máma, Putování červené ledničky, Autobus, Jmenuje se Sabine, Oni, my a Skotskou, Problém s komáry a jiné příběhy, Za Dárfúr
české dokumenty ze 60. let, které byly zakázané: 10 bodů, Jan 69, Moravská hala, Ticho, Tribunál, Zmatek

A jak dopadl OW v roce 2006? Chytli jsme za kliku...

Ne, díky!

2008-03-04T14:19:00.005+01:00

Často procházím městem a rozhlížím se po okolí. Sleduji všechno možné, skoro bych až řekl, že je to úchylka. Ale snažím si všímat všeho, co se okolo šustne, všeho, co mě osloví. Hledám hezké věci v okolí. Hledám krásné věci i tam, kde je jiní nehledají. Hledám zajímavé věci. Nechávám se oslovit. Potkávám lidi. Potkávám děti, mladé i staré, poustevníky, páry i skupiny, kamarády, přátele, obchodníky, pracující, dělníky… Říkám si, co je asi spojuje? Mají vůči sobě navzájem nějakou odpovědnost? Po čase vždy dojdu k odpovědi: jsou členy naší společnosti. Jsou to obyvatelé planety Země.

Představit si život každého jednoho z nich je neuvěřitelné. Ale každý z nich v sobě ten životní příběh má. Ať už je to rutinní život, rutinní sled úkonů konaných za sebou v hodinách a dnech, či naprosto jedinečné okamžiky každého z nich. Každého z lidí. Ale mají se mnou něco společného? Ano. Pořád jsme členy jedné společnosti. A něco navíc?

Co každý z nás pro onu společnost dělá? (Myslím, že je to otázka, kterou si většina lidí vyřeší v dospívání. Souvisí to podle mě s jakýmsi hledáním sebe sama, s upevněním svého vztahu ke společnosti samotné i k sobě samému.) Co bychom pro ni mohli dělat? Co dělá ona pro nás? Co z toho máme? Co z toho mám já? Proč to dělám?

Co tedy děláme pro společnost? Především jí každý z nás tvoří. Každý náš skutek se na společnosti podepisuje. A za vše, co dělám, jsem společnosti a zároveň sám sobě odpovědný. Každý z nás tím pádem na společnost působí. To je něco, co pro společnost děláme automaticky, vždy, pasivně – podobně jako komunikujeme vším co děláme i neděláme. Ostatně do značné míry je tvoření oné společnosti právě vysíláním signálů k ostatním. Vlastní chování je komunikace, která společnost tvoří.

Pro společnost bychom ale mohli dělat mnohem více. Můžeme ji totiž aktivně spoluutvářet – „posouvat“ ji. Myslím, že forem může být opravdu mnoho: od některých hodně „vznešených“ – takových, při kterých se moc nenadřeme nebo nadřít nemusíme a třeba jen moralizujeme –, přes aktivní tvoření společnosti tím, že vezmeme jednu její malou část do vlastních rukou, po jen souznění s některými myšlenkami, například u voleb nebo při demonstracích. Každá z nich se vymezuje měrou intenzity vlastního nasazení které do „posunu“ vložíme a s tím související hloubka promyšlení daného tématu. Z toho mi jasně vyplívá, že mít myšlenky, kterými ovlivním ostatní a nechám je prosazovat je něco, co mi zabere mnoho času, protože pro to bych měl mít vše důkladně, do hloubky a komplexně promyšlené, což může být hodně náročné. Oproti tomu nejnižší míra participace – pokud nepočítám s tím, že bych se uzavřel sám do sebe, odstěhoval se na konec světa, či nekomunikoval aktivně – je jen v přidání se k některému z již vyřčeného – v připojení se k již existujícím proudům. Poměrně nenáročné na čas i míru participace. Stále se ale můžeme rozhodnout, zda budeme chtít jen volit, nebo i podepisovat petice, nebo i chodit na demonstrace když se nám něco nelíbí, nebo se nechat volit…?

Václav Havel, často ve svých knihách píše o občanské společnosti. O občanské společnosti přesně takové, jakou si ji představuji. A zároveň trochu jinou než ji popisuji? Hovoří o výchově k aktivnímu občanství, tedy asi o lépe vystihujícím spojení „active citizenship“, což je bezesporu něco, co v naší společnosti zatím chybí. Ale mezistupněm je, řekl bych, zajímavá cesta, kterou se pokusím uvést na jednom příkladu a o kterém si dovolím tvrdit, že je velmi, velmi správný a dnes pro mě představuje nejvzornější ze vzorů.

Mám známého, který je vzdělaný a vzácný člověk. Hodně si ho považuji. Je to člověk, který žil v Praze, začal dobře vydělávat, oženil se a pak se najednou přestěhoval na venkov. Dnes má pět dětí. Denně jezdí do Prahy pracovat. Je to lékař. Alespoň dvě hodiny denně ho stojí ta cesta. A já jsem si dlouho kladl otázku: proč se proboha takový člověk jako on přestěhoval? Že by jen vztah k přírodě? Nebo že by větší klid? Dlouho jsem nad tím přemýšlel. Ale v tomhle to netkvělo. Po delší době jsem poznal, že vše je v něčem jiném. On se totiž přestěhoval na venkov proto, aby mohl začít budovat společnost. Pche – zní to trapně a navíc i trochu budovatelsky. Ale přesto. Tak jsem si to pro sebe popsal. Budovat společnost. Tedy v jeho případě, mít několik dětí, dělat něco pro lidi ve vesnici a okolí, příznivě je ovlivňovat a posouvat je. Založit kapelu s místními dětmi, začít společně s ostatními z vesnice dodržovat místní tradice, začít organizovat promítání – tedy skoro filmový klub – na místní faře, v létě pořádat English-camp – tábor pro děti z okolí, kde se mluví jen anglicky –, začít s lidmi z vesnice hrát divadlo, motivovat je k novým věcem, motivovat je k vlastnímu posunu. Motivovat je k posunu společnosti.

Jaké jsou motivace lidí takto budovat společnost? Domnívám se, že jich může být několik. Tak jen výběrem několik zajímavých. Asi nejvznešenější bych pravděpodobně našel v náboženství a víře. Pro lepší uchopitelnost jsem ale sáhnul k britskému generálovi. K siru Robertu Baden-Powellovi, zakladateli skautského hnutí. Tento muž totiž kdysi prohlásil, že by „chtěl svět zanechat o něco lepším, než když na něj přišel“. Bohužel nevím přesně, odkud citát je, pravděpodobně ale z některého z mnoha televizních interview nebo proslovů. Tento citát je pro mě „hmatatelný“ a konkrétní, což rozhodně v případě náboženství pro sebe sama říci nemůžu, ačkoliv zřejmě obé sleduje stejný cíl.

Mají-li se v povaze člověka projevit skutečně výjimečné vlastnosti, musíme mít štěstí dlouhá léta pozorovat, co ten člověk dělá. Není-li v jeho práci ani stopa po sobectví, je-li myšlenka, řídící jeho činnost, bezpříkladně ušlechtilá a je naprosto jasné, že nejen nehledal nikde odměnu, ale dokonce zanechal ve světě i viditelné stopy, ocitáme se bez nebezpečí, že se zmýlíme před člověkem výjimečného charakteru.
[1]

Když pak ale mluvíme o motivaci společnost posouvat a o vyšší míře participace, mohli bychom se dostat k absolutně přímé demokracii. Tedy demokracii takové, kde by o všem rozhodovali přímo občané. Když budeme mít přímý vliv, tak to přeci půjde nejlépe, ne? Nebudu zmiňovat, že naše společnost, náš národ na to ještě není zralý, ale pokusím se vše přenést do obecné roviny. Co totiž znamená přímá demokracie v důsledku? Například u volby prezidenta. Kdybych byl zodpovědný občan, kterému opravdu jde o „dobro společnosti“, musel bych důkladně rozhodnutí promýšlet. Číst, sledovat, scházet se, porovnávat, diskutovat, vybírat. Asi stejně, jako to zodpovědný občan může dělat při regulérních volbách politických stran či osob do Poslanecké sněmovny. K čemu by ale došlo v přímé demokracii? Z důvodu častého rozhodování bychom začali zanedbávat nastudovávání jednotlivých témat a následně bychom začali dělat chyby. Začali bychom dělat chybná rozhodnutí. A proto, pokud chceme hledat cestu vyšší participace na tvorbě společnosti, nebude absolutní demokracie ta správná cesta.

Téma demonstrací a peticí pro mne otevírá další zajímavou otázku: kde se pro mě samotného nachází hranice, která determinuje, že teď už bych se měl zapojit a zároveň, jak radikálně bych měl dát svůj souhlas či nesouhlas najevo?

Pravděpodobně si nejde pevně říci, do jaké míry by člověk měl aktivně participovat na tvorbě společnosti. Tedy mám pocit, že bych se pokaždé znovu a znovu měl ohlížet na to o co jde, jak je to závažné, v jakých je to souvislostech a kolik bych do toho měl dát. Je jasné – pro mě – že pokud půjde například o otázky svobody, svobody slova, demokracie (jistě je zde opět na místě se ptát po obsahu oněch slov), spravedlnosti apod., bude to pro mě impuls poměrně silný. Dost těžko si představuji doby minulého režimu, které jsem prakticky nezažil. Každopádně vždy, když čtu, vidím, nebo slyším obrazy té doby, něco se ve mně začíná převracet a vařit. Něco se ve mně hýbe a mám chuť říci „Ne!“ a něco udělat. Na druhou stranu myslím, že může být hodně těžké poznat v běžných situacích, které jsou často na hraně, zda už je potřeba říci „Ne, díky, ne!“ a neohýbat záda.

...a dělat přemety na každé zapísknutí?
Ne, díky, ne!
Mám se tu zabývat břídily? Vynášet podvodníky?
Ne, díky.
Z ruky žrát, utírat střevíce vousem, lézt do zadku?
Ne, díky…
[2]

-jan žáček-

[1]Jean Giono: Muž, který sázel stromy, str. 7, ISBN 8086653129
[2]Edmond Rostand: Cyrano de Bergerac, str. 48, ISBN 802381740

Safra

2007-11-01T16:43:00.000+01:00

... chci psát ... chci doplnit všechny knížky které jsem přečetl, chci doplnit všechny filmy, které jsem viděl ... chci povídat ... mám toho hromady ... mám všechno ... nápady, myšlenky, chuť, písmenka i slova ... mám všechno ... jen ten čas ... ach jo ...

Přání...

2007-04-24T13:29:00.000+02:00

... všem skautům na celém světě - vše nejlepší k jejich svátku. K našemu svátku. Ke svátku sv. Jiří (toho nejrytířovatějšího ze všech rytířů). A obzvláště těm českým, kteří dnes slaví šátkový den a vyšli se šátkem kolem krku do práce, školy nebo kam je nožky nesly.

Ruská RBC TV expanduje do Evropy

2007-04-11T10:22:00.001+02:00

První ruská zpravodajská „bussiness TV“, která vysílá 24 hodin denně, sedm dní v týdnu se vydala do Evropy. TV je zaměřená především na ekonomiku a ekonomické zpravodajství, vysílat zašla v roce 2004. Vždy se soustředila především na Rusko a státy bývalého Sovětského svazu.

Podle smlouvy, kterou RBC uzavřela s Eumetsatem, je možné ji nekódovaně zachytit přes satelit HOT BIRD^TM 6. RBC velmi úzce spolupracuje s CNBC, jejíž ruskou odnož se snaží vytvořit. „Dalšími partnery RBC TV jsou ekonomické sekce zpravodajských stanic a agentur CNN, Bloomberg, APTN a Reuters,“ napsal vysokoškolský pedagog Milan Šmíd pro M&M.

Je zajímavé, že RBC se cítí být „hlavním informačním zdrojem pro obchodní a politickou elitu“, jak uvádí na svých stránkách, a sleduji jí 53 milionů lidí.

-jan žáček-

Zdroje: M&M, RBCTV.ru

Bez nadpisu, bez konce....

2007-03-22T16:29:00.000+01:00

Dnes se mi stalo něco, co bych si nikdy předtím nepomyslel. Potkal jsem jednu paní, kterou jsem dobře znal. Je už o více jak deset let starší. To není nic zvláštního. I přes její věk pořád vypadá fit a udržuje si styl sportovního člověka. To mi přijde ve věku po sedmdesáti opravdu prima. Sportovní batoh od Bellu, kvalitní trekingové boty... Stále jí to zůstalo. To mne velmi potěšilo. I snad proto vypadala tak, tak čile. Každopádně to z ní vyzařovalo na míle daleko. Byla mi mnohem blíž, než někteří padesátníci. Dnes také. Ale pak to přišlo. Opravdu to nedokážu pochopit. Moc mi na ní záleží. Byla jednou z těch, která pomáhala formování mojí osobnosti. Byla tou, kdo do mně vkládal nějaké úsilí. Nebyla z mojí rodiny. A vlastně jsem s ní neměl ani žádný osobní vztah. Jen malinkatý. Především šlo o vztah formální, za kterým se ten osobní schovával. A měl jsem ji moc rád, moc jsem si jí vážil a dnes možná ještě více, ale v ten moment... Občas jsem na ni myslíval. Chtěl jsem jí napsat dopis, zavolat, sejít se na šálek kávy. Nestalo se tak. Dnes jsem asi pochopil proč. Bylo to přesně ve chvíli, kdy jsem ji viděl a čekal, jestli uvidí ona mne. Vyhlížím. Ona hledí. Ale nevšimla si mne. Chci k ní vykročit a pozdravit, udělat jí radost. Nakročím, ale pak zůstávám stát. Nejdu k ní, nepozdravím, nebudu si s ní povídat o minulosti. Proč? Bojím se. To je to. Jindy bych to neřekl. Neuvědomuji si to. Ale teď se bojím, bojím se jí oslovit. Proč? Nevím. Snad v domnění, že vzpomínky v ní vzbudí jiné city, než radost. Jiné pocity, než pocit z dobře vykonané práce... Snad jsem měl strach, že bude zklamaná. Styděl jsem se za sebe? Proč jsem jí neoslovil? Teď mne to mrzí, ale nějak cítím, že to bylo v pořádku. Že to, jak se to stalo, je správné. Teď jsem znovu na začátku: to, o čem jsem si myslel že vím, stejně nevím. Chtěl bych jí napsat dopis, zavolat, pozvat ji na kávu...

Potkáme se na FEBIO festu?

2007-03-21T10:10:00.000+01:00

23. března začíná 14. FEBIO fest. Několik hodin jsme vybírali ze stovek filmů. Dokonáno. Pokud chcete, nahlédněte do mého výběru. Chystám se na níže uvedená představení a rád se s vámi potkám. Snad vám to usnadní výběr. Lístky kupujte co nejdříve, pokud se chystáte napište, budu se těšit, J.

pátek 23. 3.
18.30 Sedmá pečeť
22.00 Ráno v Benátkách

sobota 24. 3.
18.30 Druhý rok FEBIA
20.30 Operace filmař
22.15 Má země

neděle 25. 3.
18.30 Letní palác
23.00 Sedm a půl

pondělí 26. 3.
14.30 Člověk proti hysterii
19.30 Blízko domů
23.59 Kdo je tady ředitel

úterý 27. 3.
15.00 Nafaka
23.30 Kronika jednoho útěku

středa 28. 3.
17.45 Japonsko
21.00 Opilost mocí
23.15 Ničema

čtvrtek 29. 3.

21.45 Člověk bez osudu

23.59 Edith Piaf

pátek 30. 3.
14.30 Půl čtvrté

V Británii se bude prověřovat trh s médii

2007-03-20T18:46:00.000+01:00

Britský regulátor trhu s médii Ofcom, bude na základě stížností prošetřovat trh s placeným televizním vysíláním, kde se do vůdčí pozice dostává společnost BSkyB. Stížnosti podaly menší „konkurenční“ firmy, jako je například BT Group, irské Setanty, Top UP TV a Virgin Media. Na základě výsledků šetření Ofcom rozhodne, zda tento případ bude řešit úřad pro ochranu a dohled nad hospodářskou soutěží.

"Po pečlivém zvážení Ofcom oznámil, že prošetří trh placeného televizního vysílání, aby získal od subjektů na trhu informace. Po tomto průzkumu Ofcom rozhodne, zda se obrátí na komisi pro hospodářskou soutěž ," uvedl regulátor ve zprávě. Vyšetřování se týká digitálního pozemní i satelitního vysílání, přenosu přes kabelovku, předplacené televize, i televize na internetu.

Ofcom také prověří stížnost sdružení pro ochranu spotřebitelů na postup BSkyB, při přechodu na digitální pozemní vysílání. Dle zprávy z minulého měsíce, se chystá zrušit bezplatné televizní kanály, jako jsou Sky News, Sky Sports News a Sky Three. Ty doposavad fungovaly na platformě Freeview. Důvodem údajně je, aby uvolnila místo předplaceným kanálům.
Ofcom ale také prověřuje řadu jiných stížností. Mezi nimi je například podezření, zda BSkyB nepřijatelně nesnižuje atraktivnost nabídky v neplacené Freeview, napsala agentura Reuters.

Se svými 1,5 miliony uživateli a téměř 600 digitálními kanály je bezesporu BSkyB nepřehlédnutelnou firmou na britském trhu a možná tak i trnem v oku některým konkurentům. Na druhou stranu, firma takovýchto rozměrů, má jen lehce omezené hranice svojí moci.

-jan žáček-

Zdroje: MaM, ofcom.com, sky,com, Reuters

Odposlechy novinářů v souvislostí s Kubiceho zprávou byly v pořádku

2007-03-14T09:43:00.000+01:00

Na popud redaktorů Aktuálně.cz, začalo státní zastupitelství vyšetřovat případ vstupu Inspekce ministerstva vnitra do soukromí novinářů – odposlechů a monitoringu telefonních hovorů v souvislostí s kauzou Kubice.

Postižení byli redaktorka Aktuálně.cz Sabina Slonková a redaktor Českého rozhlasu Jan Hrbáček. Nejen že byl bezdůvodně prováděn odposlech a monitoring hovorů, ale dále si inspektoři vyžádali od operátora i podrobné výpisy a to dokonce i za delší dobu roku nazpět – tedy za dobu, kdy na plno běželo předvolební období. Tímto krokem, se dokonale staly zmapovanými zdroje i ostatní kontakty novinářů. "V každé vyspělé zemi Evropské unie by podobná událost měla vážný dopad, a zodpovídali by se odpovědní politici i policisté. Myslím, že by tomu tak mělo být i v Česku," uvedl ředitel Aktuálně.cz Jakub Unger. Inspekci ministra vnitra přitom takový postup schválil státní zástupce a soudce. Spolu s novináři bylo odposloucháváno ještě několik lidí – např. současný ministr vnitra Ivan Langer, Jan Kubice a dalších čtyři lidé.

Je naprosto zarážející, že jediným následkem celé této aféry, bylo odvolání tehdejšího ředitele inspekce ministerstva vnitra Miroslava Borníka. Žádné další tresty nepadly a vše je dle ministerstva vnitra považováno za správné a v souladu se zákonem.

-jan žáček-

Zdroje: Aktuálně.cz, M&M

Videa BBC budou i na YouTube

2007-03-07T09:01:00.000+01:00

YouTube.com bude zveřejňovat na internetu ke stažení zpravodajství a zábavné programy odvysílané společností British Broadcasting Corp. (BBC), se kterou uzavřela smlouvu.

BBC je jednou z velkých společností vlastnící rozsáhlé archívy, která dá nyní k dispozici. Na internetovém vyhledávači YouTube, který nyní vlastní společnost Google a stal se údajně nejsilnějším internetovým vyhledávačem, budou moci návštěvníci vyhledávat v sekcích BBC World a BBC Worldwide videa, která bude sama BBC nabízet. YouTube funguje na bázi výměny, sdílení a posílání videoklipů po internetu a v posledních dvou letech zažila obrovský vzestup.

Na kanálu BBC Worldwide budou na YouTube k dispozici například motoristický pořad Top Gear, špionážní drama Spooks či dokumenty o přírodě, které uvádí David Attenborough. Na kanálu BBC World, budou k dispozici zpravodajské klipy ze stejnojmenného televizního kanálu.

Generální ředitel BBC Mark Thompson po podpisu smlouvy mezi oběma podniky uvedl, že YouTube představuje pro BBC příležitost přilákat k programům nové diváky z celého světa. Šéf YouTube Chad Hurley si od spolupráce s BBC zase slibuje, že přiláká nové zájemce o zbytek její nabídky klipů, napsala agentura AP.

BBC prochází procesem snižování nákladů následující po ztrátě 1 milionu diváků v roce 2005. Thompson vytvořil ambiciózní restrukturalizační plán, v němž propuštěním 6.000 zaměstnanců ušetří přes 355 milionů britských liber. V roce 2005 BBC připravilo 1.132 příspěvků, pro rok 2007 počítá se 2.000. BBC také plánuje tříletý program, jehož zaváděcí náklady se vyhoupnou na více než 240 tisíc liber.

-jan žáček-

Zdroje: M&M, ČTK, AP, Playfuls.com

Český novinář – portrét lidí pracujících v médiích

2007-02-06T16:45:00.000+01:00

Přečetl jsem si interview s Jaromírem Volkem¹, známým sociologem médií, které probíhalo na radiu BBC; moderátorem byl Václav Moravec, téma „Český novinář – portrét lidí pracujících v médiích“.

Téměř celý rozhovor se točil kolem sociologického výzkumu stejného názvu, který pan Volek prováděl společně s Janem Jirákem a to „poprvé“ v našich dějinách (předchozí výzkumy nebyly relevantní a nebylo na ně možno navázat). Jde tedy o výzkum specifické socio-profesní skupiny, který v našich krajích bezpochyby chyběl. Na první pohled mne toto téma zaujalo, neboť se mne jako novináře bezprostředně dotýká, navíc v sociologickém pojetí celé věci působí „velká žurnalistika“ jako ta nejmenší profese, která může být rozebrána na ty nejmenší atomy a výsledně vyobrazena jako nejméně hodnotná.

V celém rozhovoru se objevilo několik velice zajímavých témat, jako je třeba vnímání novináře společností, splňování kategorií sociologického pojetí profese žurnalistikou, deprofesionalizace a proletarizace žurnalistiky a další. Paradoxně je těchto několik zmíněných témat v protikladu a je naprosto neuvěřitelné, že mohou stát vedle se a fungovat.

Když začnu pohledem veřejnosti na novináře, na novinářskou profesi v obecném slova smyslu, je ceněná velice vysoko. Pro mne se naprosto neuvěřitelně umístila před profesí učitelskou. Jak můžeme vůbec ve společnosti fungovat, jak můžou fungovat novináři, když ti, co by měli každému vštepovat to základní – vzdělání – jsou v žebříčku top povolání až za novináři? Možná je vše způsobeno nedoceněním kantorů a v důsledku toho se novináři a jiné profese posunuli na příčky před nimi. A nebo tuto situaci dokáže pochopit jen někdo s vysoce vyvinutou sociologickou imaginací – a já to nebudu, protože pro ní nemohu najít z hlediska sociologie žádné pádné vysvětlení. Nebo se veřejnost raději nechá vychovávat médii než učiteli? Dnes už ale média – mám naštěstí pocit – na vychovávání občanů rezignovala. Naštěstí pro tu nešťastnou formu a kvalitu obsahu.

Proletarizace žurnalistiky je něco, co u nás má také vzestupný trend. Novinář, žurnalista se tomu může bránit jednoduše – tedy minimálně se to hezky řekne: bude prostě na volné noze. Představa, že editoři nebo šéfredaktoři naprosto přebírají veškerou tvůrčí a odpovědnou práci, mne děsí. Musím přiznat, že měl bych-li být někým, kdo zastává profesi proletarizovanou, nedělal bych ji. Řekl bych, že právě proletarizace žurnalistiky hraničí se sociálním faktem. Moment, kdy proletarizaci jedinec naprosto nemůže ovlivnit – stává se tak pro něj vnějším a daným – se může přihodit u některých sociálních vrstev a neřekl bych, že budou málo početné.

Stejně tak bych zmínil globalizační proces, mezi nímž a proletarizací by se daly vysledovat jisté paralely. I když – uznávám – se v žurnalistice neobjevují (jako stěžejní) prvky, které se týkají zaměstnávání levné pracovní síly nadnárodními společnostmi v zemích třetího světa. Přesto se ale nad novináři vytváří jakýsi národní, či nadnárodní trh (v případě nadnárodních nakladatelů) a vyvíjí na ně nátlak. A to je moment, kdy se opět dostáváme zpět k proletarizaci oné profese, potažmo semi-profese.

Co mne vyděsilo, je zmínka o deprofesionalizaci žurnalismu a žurnalistů. Stává se totiž čím dál častěji, že žurnalisté jsou lidé nízkého formálního vzdělání. Pan Volek zmiňuje: „…snad neprozradím nic příliš, příliš intimního, ale jeden z našich respondentů pracující jako novinář se před tím pětadvacet let živil jako bachař…“.¹ Svědčí to o celkově nízkém prahu pro vstup do žurnalistické profese. Nízká kriteria, například na regionální úrovni a na české scéně obzvláště, působí v důsledku velmi negativně. Negativně pro veřejnost, která by do budoucna mohla tento fakt spojit s předsudky i vůči formálně vzdělaným novinářům, kterým toto škodí v reputaci a zároveň snižuje jejich kredit. V České republice není ani polovina žurnalistů vzdělána vysokoškolsky – ostatně toto se v Evropě téměř neliší. A to nechci nijak snižovat sociální statut formálně nevzdělaných. Je zajímavé sledovat ten paradox: nízká úroveň vzdělání, ale přesto vysoká kredibilita v očích veřejnosti. Proč? Na historii se můžeme odkazovat jen stěží, protože žurnalisté byli v dobách nedávno minulých značně omezeni. I když možná, že to byli podobně jako umělci a další intelektuálové jedni z těch, kteří se zasloužili o informovanost, i když ne v té oficiální rovině. Rozhodně nešlo o profesionální novinářskou obec v tom smyslu, že by pracovala pro média v Čechách. Pracovali pro lidi, pro svět, oni byli ti odvážní, oni se nebáli vystoupit proti režimu. Snad to by mohlo být příčinou vysokého kreditu novinářů v kolektivním vědomí…

Jsem zvědavý, jaké trendy se objeví po několika letech, až se takovýto sociologický výzkum zopakuje. Zatím si můžeme odvodit jen velice málo. Snad do roku 2010 pochopíme, kam směřujeme, kam bychom směřovat měli, vymaníme se z idealistického smýšlení o žurnalistice jako takové a budeme ji vnímat komplexněji.

-jan žáček-

¹ Jaromír Volek – Rádio BBC Czech, 2005-12-05, Interview: Český novinář – portrét lidí pracujících v médiích, moderátor – Václav Moravec

Mýtus přirozeně demokratické technologie

2007-02-06T16:33:00.000+01:00

Přečetl jsem si text v Literárních novinách¹ v rubrice Civilizace od Jakuba Macka s názvem „Mýtus přirozeně demokratické technologie“. Pojednává o problematice demokratičnosti internetu jako média. Přirozeně je internet médium, jako každé jiné, z čehož plyne, že se dá použít jak ke „svobodě a emancipaci“, tak k „moci a opresi“.

Pokusím s problematiku shrnout: několik velkých nadnárodních firem jako Google, Yahoo a Microsoft, se sjednotilo a dodávají do zemí, kde funguje komunistický režim, radikální islamistická vláda, nebo diktatura, produkty, které omezují občany na svobodě – například blokují přístup na světové internetové stránky kritizující ten který režim. Nejvíce tato souvislost vyšla najevo s Čínou, kde právě Google na žádost vlády zablokoval, nebo odfiltroval z vyhledávačů určitá slova. Třeba slovo Tibet bychom v čínském Googlu hledali marně.

Někdo by mohl namítnout, že taková firma jedná naprosto amorálně a popírá principy demokracie. A také že ano. Kdybychom vše viděli v makroskopickém měřítku, je zde firma, která jde za vidinou profitu, tedy materiálního vlastnictví, a na druhé straně se nachází vláda země, což by mohl být aktér na podobné sociální úrovni (modelově vše bez ohledu na jedince). Kdybych se teď zamyslel nad Ritzerovou² konstrukcí sociální reality – pominu-li mikroskopicko-makroskopické kontinuum – stojí na jedné straně nějací aktéři (vláda, firma), na straně druhé normy a hodnoty. Stojí zde proti sobě část objektivní a subjektivní: je dokonale vidět, kde se objektivní část střetává s částí subjektivní.

Navíc komunistický režim jasně vyznává nějaké hodnoty (to, zda to vůbec můžeme označit za hodnoty a vůbec celkovou správnost ponecháme stranou), které v dané zemi působí jako sociální fakt, ale v celosvětovém, makroskopickém měřítku, je již sociálním faktem nazvat nemůžeme. Prvotně ne. Asi těžko bychom vystihovali celosvětové kolektivní vědomí v této věci, ale přesto mám pocit, že by říkalo jedno: něco takového by se dít nemělo.

Kdybychom věc vzali z pohledu zainteresovaného státu, patrně bychom začali bloumat a možná bychom byli na rozpacích. Morální hledisko by nás vůbec netrápilo, protože by šlo o běžnou věc, kterou už máme vyřešenou, naším cílem by bylo prosadit jen to jedno: naši ideologii a v návaznosti na ní i naše cíle. Jde tedy jen o jeden z prostředků, který omezuje a popírá demokracii, svobodu slova a právo na informace v zemi, která beztak demokratická není.

Podívejme se na další, jiný pohled, a to sice jak tato věc dopadá na všechny ostatní státy? V první fázi asi nijak. Nicméně postupem času se může kolektivní vědomí začít posouvat. V celosvětovém měřítku bude kolektivní vědomí záviset na jednotlivci, kterého si můžeme představit jako stát. Jakmile se posunou morální hranice státu, stejně tak se ale můžou posunout i hranice dostupných, nebo všeobecně přijatelných prostředků. Už nám nebude dělat problém sáhnout po prostředcích jako je cenzura, nebo třeba jednostranné vymezování se státu vůči státům ostatním, nebo svým občanům.

Naproti tomu ale je dnes už například cenzura „zábavy na internetu“ na pracovišti (za účelem zvýšení produktivity) celkem běžná. Proto je možné, že právě ony hranice se budou posouvat nejdříve v měřítku mikroskopickém a až následně v tom makroskopickém. To je tedy oproti předchozí tezi rozdíl.

Plyne z toho pro mne jediné poučení: cenzura vždy existovala a bohužel i existovat bude. Vždy to bude jen o její formě a o vymezení pojmu samotného v rovině kolektivního vědomí. Internet se dá použít jak ke „svobodě a emancipaci“, tak k „moci a opresi“.

-jan žáček-

¹ Jakub Macek – Literární noviny, 2006-25, Civilizace: Mýtus přirozeně demokratické technologie

² G. Ritzer – Contemporary sociological theory: 399, New York 1998

Novinové posezení

2007-01-10T07:44:00.000+01:00

Není to tak dávno, kdy se na toaletách v téměř všech domácnostech začaly objevovat různé tiskoviny. Možná že to nebylo období, které by znamenalo rozvoj v tomto směru, tedy jakýsi boom, ale patrně jsem si toho začal více všímat, či tomu náhoda chtěla tak, abych si toho všiml. Časopisy rozličného charakteru i barev, noviny, knihy, komiksy... A tak se mi nejednou stalo, že na polední kávě u známých při návštěvě toalety jsem pobyl déle a popadal se za břicho nad srandokapsy, které tam visely. Že u některých známých byly na toaletě vyskládány hromady pornočasopisů, všichni mlčky přecházeli. Dokonce jsem narazil na tiskovinu, na které bylo napsáno: "Nejdřív přečti, potom utři...". U jiných známých jsem zase na toaletě objevil knihovničku a stolek s lampičkou a brýlemi.

Jendo místo, kam se tento trend nedostal jsem však zaznamenal: latríny a kadibudky. Jsou to dvě místa, ale podle mne podobného kouzla a charakteru. I když u latrín jde většinou o skupinovou záležitost. Patrně bychom mohli přidat ještě turecké záchody a pisoáry, kde to podmínky pravděpodobně neumožňují, i když reklama nad mušlemi tuto tezi popírá.

Doba se změnila. Již dlouho jsem neviděl tiskoviny na toaletách. Patrně většina mých přátel přešla na takzvaný Pod casting, což je stahování zvukových souborů a zpráv do mobilních přehrávačů - můžete si tedy poslechnou zprávy například cestou do práce, nebo i ... jinde. Přesto ale onen pod casting není natolik rozšířený, aby si všichni moji známí pouštěli na toaletě MP3 přehrávač. Mohlo by to být i jinak. Když půjdeme kousek zpět, před zvukové zprávy z přehrávače, zažívala - a konec konců stále zažívá - velký boom nová forma médií. Elektronická forma médií. Internetové zpravodajství, blogy, aktuality, maily, osobní komunikace a podobně. Přesto si nepředstavuji, že by na každé toaletě měl být zabudován monitor. Myslím si, že mnohem dostupnější variantou je přenosný počítač. A když disponuje zařízení pro bezdrátové připojení, můžete si třeba číst noviny. Nebo třeba psát. A tak za nedlouho budeme říkat: "Není to tak dávno, co ve vše domácnostech na toalety začali všichni cestovat s laptopem..."

Nakonec - kde si myslíte, že vzniknul tento článek?

Neustále se vracím

2007-01-09T10:30:00.000+01:00

Vracím se ke svým článkům na blogu a přemýšlím, zda je již zub času rozdrtil. Zapadaly již do propadliště dějin? Zapadaly již dalšími, novějšími, aktuálnějšími články? Odporná klišé, což je opět oblíbené klišé, jež se opět stává dalším klišé... Ale k věci: dostal jsem se k článku Báječný večer, který mluví o jednom silném zážitku, při kterém jsem nabyl kytary. Přidal jsem k němu teď, po delší době komentář. Článek je hodně stručný a usoudil jsem, že doplnění potřebuje...

Pour Féliciter 2007

2006-12-24T12:51:00.000+01:00

Do nového roku vše dobře naplánovat... Mnoho zdaru a úspěchu přeje
Jen Žáček

REPORT: Váleční reportéři

2006-11-22T10:22:00.000+01:00

21. 11. 2006 proběhla ve Francouzském institutu projekce filmu slavného francouzského reportéra Patricka Chauvela. Při vstupu nejdříve každý projde bezpečnostní kontrolou a pak spěchá o několik pater níže do velkého sálu, který je přeplněný. Na sedadlech připomínající svým sklonem posezení v Mercedesu, netrpělivě čekám na začátek projekce. Publikum vypadá různorodě: nejen žurnalisté, ale i francouzští a čeští studenti, Francouzi žijící v Praze, jeptišky, starší, postižení... Neuvěřitelně rozmanité publikum, které na jiné projekci jen těžko uvidíte.

Při uvítání se objevuje i Jan Šibík, bezesporu nejznámější český fotoreportér, který je přítel Patricka a rovněž host projekce s následnou diskuzí. Padá několik vtipů o diskuzi, která má být zprostředkována pro obecenstvo v kavárně o několik pater výše, prý bude připravené i víno, ale kapacita není dostačující, mají se přihlásit ti, kteří se na diskuzi nechystají. Ale přesto je možných účastníků stále příliš...

Autor filmu prošel třiceti pěti lety fotografování většiny světových konfliktů. Odkojený takovými jmény jako Kessel, Monfreid a Schoendoerffer strávil svůj život v těsné blízkosti aktuálního dění. Je jedním z posledních členů generace reportérů, který zažil šestidenní válku, Vietnam, Kambodžu, Libanon, Panamu, Afghánistán, Čečensko, Irák… Během svých reportáží byl Patrick Chauvel unesen, ocitl se tváří v tvář popravčí četě, ztroskotal s tzv. „boat people“ na Haiti. Byl několikrát raněn a mohl být už stokrát po smrti. (text distributora) Nicméně z autora vyzařuje zkušenost. Je znát, že si již mnohé prožil a přesto s tím umí zacházet.

Ve filmu samotném Patrick zpovídá své kolegy jako jsou James Nachtwey, Chris Morris, Ron Haviv, Luc Delahaye nebo Gilles Perres. Těžko, jak sám říká, by tito váleční reportéři, většinou introverti, svěřily svoje emoce a zážitky někomu jinému, než svému příteli, který je na stejné vlně a zažil si alespoň totéž. Film samotný je poskládaný z různých záběrů průřezem let, byl vydán v roce 1998 ve Francii a pyšní se akorátní stopáží 55 minut. Je opravdu působivý. Většina reportérů mluví o snaze odstranění objektivity v zájmu autentičnosti fotografií, v zájmu prosazení pocitů autora do díla. To je asi důvodem, proč film samotný je tak působivý. Je až neuvěřitelné, jak vypjaté situace mohou nastat a jak je dokáží autoři zprostředkovat. Když jsem zhlédnul celý film, jako bych měl pocit, že žádná z mých fotografií nemá pramalý význam. Jakoby to, co tvoří tito velikáni jakýmsi přesahem - a to co je mnohými "humanisty" zatracováno - dalece převyšovalo veškeré ostatní žánry...

Po skončení projekce máme možnost občerstvit se ve foyer. Organizátoři velice pohotově zareagovali a samotnou diskuzi přesunuli z kavárny do sálu, kde probíhalo promítání. Diskuze trvala přes hodinu a obecenstvo se tázalo Patricka Chauvela i Jana Šibíka na otázky často velmi osobní a nejednoduché k odpovědi. Vše bylo tlumočeno obousměrně francouzština-čeština, což značně přidávalo celé záležitosti na čase. Moderátor byl nucen diskuzi ukončit, protože dotazů se v publiku vyskytovalo stále mnoho.

Přestože byla diskuze nanejvýš zajímavá a rozhodně účasti na ní ani na projekci nelituji řekl bych, že kamera s objektivem oběma kolegům padne do ruky o něco lépe, než mikrofon...

web Francouzského institutu
interview s Patrickem Chauvelem na ČT24

...svátky...

2006-11-20T16:32:00.000+01:00

...

dárečky, Jéžišek, stromečky, spěch, příbuzní, břečka napodobující sníh, prasátko, prskavky, kosti v krku, půlnoční, klid, zima, davy, sáně, střevíc, kofola, svíčky, požár, holé stromy, tma, jablko, hvězdička, františek, šupina, kuba, přátelé, koledy, fujavice, atmosféra, jmelí, pohádky, cinkání, tradice, úsměv, příroda, láska, čokoláda, objetí, příjemná vlezlá zima, dlouhá nekončící noc, celý svět, krásné ráno

...

Ambiciózní skautský svět

2006-09-25T16:26:00.000+02:00

Chtějí hledět do budoucnosti, a přitom se nepustit svých historických kořenů. Být dobře organizovaní v početném Junáku, a přitom pružní a uvnitř rozmanití. Nalákat děti na dobrodružství v partě, a přitom se nesmazatelně zapsat do jejich životních postojů.

Přesně takto začíná velice zajímavý článek Lenky Sedlákové, který vyšel v 36. Literárních novinách na první straně. Poměrně objektivně, ale přesto proskautsky hodnotí snahy junácké organizace i zájmy rodičů a dětí v souvisloti s nedávným sociologickým výzkumem. S nadhledem nazírá i do tématu současného žebříčku hodnot současného světa. Ale nechme už hodnocení hodnocení a podívejme se na samotný článek na webu LN.

O toleranci

2006-09-15T22:37:00.000+02:00

Je to zvláštní: dělám si poznámky o řečeném Václavem Havlem, které mne zaujalo. Tedy to není ještě nic zvláštního. Chtěl jsem se o to podělit. Když jsem ale shlédl listy, zjistil jsem, že bude mnohem jednodušší opsat jeho veškerá díla, rozhovory a proslovy... Asi těžko vyjadřovat svůj obdiv někomu, jako je právě pan Havel - Pan Havel. V každé jeho větě je smysl, všechno má nějaký základ a jeden úryvek by asi vypadal jen jako vtip...

Někdy bych si přál s Panem Havlem mluvit osobně. Nebo ho jen chvíli pozorovat jak přemýšlí. Nebo jak pracuje. Diskutovat s ním nad nějakým tématem by pak asi bylo příčinou upadnutí do tranzu či nadčasové euforie...

Nedávno jsem si tak přemýšlel, co mne u pana Havla opravdu zarazilo, či zklamalo, u čeho jsem se v něm spletl. Moc mne toho nenapadlo. Co mne překvapilo, ale nestavím se k tomu záporně ni kladně, byl svazek s paní Veškrnovou. Co mne opravdu oslovilo, bylo to překrásně zářící srdce nad Pražským hradem. K vůli němu, jsem se notnou dobu vyhýbal místům odkud jej bylo možno spatřit a náležitě ho ignoroval stejně tak, jako se snažím ignorovat blikající srdce na krajích silnic a v příhraničí... Co mne překvapilo, bylo jedno jeho politické - prezidentské - rozhodnutí, které překvapilo asi i občany jiných národností. Ale je mi jasné, že správnost mohla být stejně tak obrácená a v podstatě obě varianty byly téměř vyvážené. No a tím jsem asi skončil - k neuvěření. Takové malichernosti... Nějaké hloupé srdce v porovnání s takovou osobností jakou je. Budiž mu to odpuštěno. Tedy vlastně mám pocit, že bych se mu měl omluvit za to, že mne vůbec napadlo mu takové věci zazlívat...

Shodou okolností jem se ten samý den zapojil do diskuze se dvěma pány - velice fundovanými, řekl bych dle všech dojmů - a naprosto mne překvapilo, že se výsledek diskuze naprosto shodoval s výstupem mého osobního mínění. A to nezávisle na mé argumentaci. Velice mne to potěšilo, protože jsem nabyl pocitu, že to co cítím k Panu Havlovi není jen nějaký chybný, příliš sentimentální, či jiný postoj. Přesto jsem si řekl, že toho budu muset ještě mnoho přečíst abych pana Havla pochopil, mnoho lidí poznat, než někoho jako je on v životě potkám - a jestli vůbec - a stát se více tolerantním, abych dokázal přehlížet drobná blikající srdíčka velkých - ne stejně velkých, ale jinak velkých, pokaždé jinak - osobností a přátel v mém okolí...

ORBIS NEWS 2006

2006-08-07T16:09:00.000+02:00

Byl jsem na ORBISu. Yes - there. Mezinárodní skautské setkání, tedy 8. středoevropské jamboree v Mariánském údolí u Brna. Než vám ale přiblížím tento happening svou obvyklou cestou - tedy minimálně fotografiemi, možná i nějakým textíkem - je zde něco poněkud netradičního: článek pro noviny onoho setkání skautů, kde jsem měl možnost zahrát si na PRESS - fotit, psát, vyptávat se, rýpat do všeho možného a lézt kam se nemá. A ještě k tomu to bylo mým úkolem a když mi někdo chtěl vynadat, stačilo zamávat cedulkou na krku. Pravdou je, že ne všechny materiály mnou nasbírané vedly k přímému výstupu přímo v rámci ORBISu, ale sběr informací byl o to jednodušší - když to dělám jinde, dělám to, řekl bych se stejným úsilím a to mám ještě jiné úkoly... Kdyby se vám zdál článek poněkud okleštěný vězte, že rozsah který zadává šéfredaktor je největším nepřítelem... Já jsem se pak stal nepřítelem toho, kdo po mně tento článek musel překládat do jazyka Anglického.

Honza jde do světa

„...uf to je vedro...“ povzdychne si kráčející Honza. „Stejné jako včera, předevčírem a dříve. Zítra můj sedmdesátý den na cestách a již několik dní jsem nebyl v žádném městě ni vesnici.“ Když kráčí po cestě směrem do údolí začíná se před ním objevovat jakási hradba v čele s věží. Konečně má úsměv na tváři – raduje se z toho, že opět uvidí živou duši po několika dnech – a přidává do kroku. Když už je úplně u brány a chystá se projít, tu ho zkříženými kopí zastaví stráž oděná do bordó: „Kampak?“ „Mířím do zdejšího města,“ odvětí Honza. Stráže se na sebe podívají, usmějí se a praví: „Tady se pípni.“ Honza – poněkud přihlouplý, jak už to v českých pohádkách bývá – se zamyslí a pak tedy uposlechne: „Pííííp,“ vydá ze sebe zvláštní zvuk. „Dojdi si zaplatit mýtné za průchod městem a dostaneš tam i svou pečeť,“ zašklebí se stráž, pak pokyne a před Honzou se rozkládají chýše, chatky a obydlí sdružené do malých osad.

Honza popojde směrem k hradu. Kolem něj proudí davy lidí podobně oděných a dle jeho úsudku se sem museli sjet opravdu z daleka. Po levé straně míjí pověstné toi-toiho budky, o kterých se nesou zvěsti i jinde, avšak teprve zde je pocítí doopravdy. Na příkaz stráží tedy míří do „Mýtného pointu“. Zaplatí poplatek, ale pro pečeť si má přijít až druhý den...

Chystá se tedy do krčmy. Obyvatelé města tady stojí dokonce i dlouhé řady, než se dovnitř dostanou. Šlechta chodí kolem, čekajícího zástupu nedbajíc. Lidé hovoří různě, Honza však ničemu nerozumí. Když je konečně v krčmě, chtějí po něm jeho pečeť, ale on ji nemá. „Až zítra, řekli mi v Mýtného pointu...“ přesvědčuje hospodského. Ten se ale nenechává přesvědčit a tak ho posílá do chýše, kde prý všechno vědí. Táže se tedy tam. Ti ho posílají za dědou Lebedou, který ví všechno ještě více než oni. Když ho po dlouhé době nalezne, pošle ho Lebeda do „Mýtného pointu“, kde mu prý pečeť přidělí. A tak se Honza znovu vypraví tam, odkud přišel. Opět si ho zapíší a řeknou mu, aby přišel v den následující – tak, jak už jednou řekli. Nezbývá mu tedy, než tajně projít za zády hostinského, aby proklouzl a alespoň trochu si zahřál žaludek. Povede se tedy a on nyní už s miskou míří k místu, kde dostane jídlo. Už několik dní nejedl a je opravdu hladový. Jistě zde dostane jídlo. A tak, když přijde na řadu, namiskují mu naběračku krmě a čeká co dále, avšak dcera hostinského nandavá již dalšímu.

Když se Honza nasytí (tedy trochu...) odebírá se na náměstí, kde velká slavnost chystána jest. Převeliká, zatím se zde tucet chasníků sešel a přicházejí další. Hudba hraje a prázdné náměstí se plní poskakujícími děvečkami, pannami, dámami, chlapci, panoši a pány. Brzy jich je tu několik přehršlí tak, že tu k hnutí není. Mezi děvami zahlédne fešnou cizinku se kterou se ihned dává do... řeči. Když desátá hodina odbije, mladý Honza na své lože strážemi hnán jest, říká, že se jen umyje a hnedle chrápat bude o stošest.

Hned co zavře oči sen o tom krásném městě se mu zdá: „Tam hordy přátel nalezl a se všemi se zná. Zábavy je dosti, občas přijdou hosti, všude mír a klid, jen tady on chce žít. Každý z koutu jiného, přidá něco dobrého a pak všichni společně, nežijí tu zbytečně. Každý jiný než ten druhý a přeci je něco spojuje, jazyk to není, šatstvo trochu, jeden svět se to jmenuje... Když hlad donutí ho na cesty se dát, v koutku hladovém dle chutí může brát (není třeba putovat).“

Bije 2. hodina ranní a stráž obchází město. Tu najednou spatří cizince v koutu hladovém se cpát. Na malér to vypadá a tak křičí: „Stát!“ V žroutovi však Honzu poznává a hned se k němu směle přidává - sen se stává skutečností...

ORBIS je jméno toho města a tudy vede naše cesta....

-jen křeček žáček-

Slovník, který by se vám mohl hodit pro pochopení článku:
pípnout se - přiložit čip ke čtečce
mýtné - registrační poplatek
pačeť - čip a badge (jmenovka)
osada - subcamp
mýtného point - registrační stan
šlechta - servis team
místo kde všechno vědí - infostan
hladový koutek - místo kam si můžete kdykoliv zajít pro jídlo, když áte hlad
velká slavnsot - koncert, který probíhá v rámci každodenního večerního programu
lože - jeden ze stovek stanů

A tady ještě jeden článek z dramatické noci, kterou přinesla díky Bohu česká média v pátek 5. a 6. srpna 2006

Bahno na entou

Ve čtvrtek 4. srpna 2006 kolem 23 buší někdo na stan. Musíme ven – subcampy Mercury a Venus jsou pod vodou. Zapříčinil to studený frontální systém. Místy se po cestách válí několik tun bahna a až dvacet centimetrů vody. Na místě se mísí mnoho lidí, nikdo neví, kam by skočil. Mezi členy subcampů, kteří si začínali balit, probíhají členové ST a jiní dobrovolníci s nářadím, igelitovými pytli a různými nástroji. Bahno čvachtá a ti co mají zabaleno míří ke gatu do připravených autobusů, odkud budou odvezeni do tělocvičen v Brnu, kde stráví zbytek noci a část pátku.

Mezitím se v obou subcampech odčerpává voda a kopají svodné kanálky. Dokonce i po hodině práce se v některém ze stanů objeví spáči, kteří se nechtějí nechat evakuovat. Akce je kolem půl druhé v noci u konce a téměř všechno je v suchu. Meteorologové tvrdí, že počasí se bude nadále zlepšovat.

Mnoho deníků, internetových, rozhlasových i televizních zpravodajství – všechna celostátní média – se dala do práce aby o nás napsala mnoho zajímavého: „Voda vyhnala skauty z tábora“, „Hasiči evakuovali tisícovku skautů ze zaplaveného údolí“ a mnoho dalších přezajímavých palcových titulků i pro nás překvapujících článků. Zajímavá diskuze se také rozeběhla na serveru iDNES.cz

Program ORBISu však běží dál. Na Plaze drobně upravené plaza activity (například na dívčí souboje v bahně), ale mimo campy samozřejmě hiky ba dokonce bahenní lázně k dostání na každém kroku. Zítra na nás čeká v centru Brna v Lužanském parku akce nazvaná Open Gate – „Před branami ORBIS 2006“. Jde o akci pro veřejnost, na které veřejnost bude moci poznat kultury různých účastnických zemí ORBISu díky prezentacím různých výprav. Za zmínku stojí samozřejmě i vernisáž fotografií výtvarných ateliérů, jež se bude také v centru Brna konat. Ukažme tedy lidem, že jsme se nepotopili... Mnoho kultur – jeden svět.

-jen křeček žáček-

Výkřik džungle

2006-07-31T12:31:00.000+02:00

Jestli déšť nesoucí smutek skrývá sílu a nálada šprýmů připomíná stesk, pocit osamělosti a touhy budící zášť zasahující cizí srdce...

Monotóní příslib ticha mizící ve tmě vane mlhou... vane... mlhou... Jeden - dva... Dva.
Empirický průběhm vnitřním zevnějškem, vnějším uvnitř... Jeden - dva... Dva.
Silueta fobie kroužící vzdcuhem... tmou... temným vzduchem... temnou tmou... tmou... Jeden - dva... Dva.
Květina klanící se v cizí vůni přinášející pocit, pocit neklidu, pocit nevlastního neklidu, pocit... Jeden - dva... Dva.

...je bledá paměť skromnějící časem osamělým srdcem. Rosa padající vzhůru víří prach. Hvězdy pláčou rytmickým dechem.

Jeden - dva... Dva.

Okurka letní

2006-06-28T23:10:00.000+02:00

Jelikož se blíží léto a s ním každoročně oblíbená okurková sezóna, na vědomí se dává, že tento blog zpustne ještě více než obvykle, aby se autor vyhnul počinům podporující růst okurek. Občas jen poloha, nebo letmý popis citů bude zveřejněn. Nenechte se ošálit. A nezoufejte, jásejte... Odpočiňte si od kázání, připravte se na nové a užívejte léta. Váš dopis budu samozřejmě očekávataž do konce července: Letní tábor Junáka Praha>301 - Sovy>Jen Zacek>Budákov, pošta Kaplice>PSČ 382 41 Okurkám zdar (pozor, toto samozřejmě do adresy nepatří) .

Pět překážek

2006-06-23T20:12:00.000+02:00

Zhlédli jsme velice zajímavý dokumentární film dánského režiséra Larse von Triera, ve kterém vystupuje filmový veterán stejné národnosti - Jorgen Leth. Jde o stylizovaný dokument a pětinásobnou rekontrsukci filmu Jorgena Letha z roku 1967 The Perfect Human. Musím říci, že jsem film předtím neviděl, ale přesto mne velice zaujal. Ten byl v Čechách poprvé uveden v rámci retrospektivy Jorgena Letha na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava 2005. Pět překážek - to je to co za výzvu položí Larse von Trier svému kolegovi. Znamená to předělat dokumentární film dle představ a pravidel, které v rámci této hry určí. Nutno dodat, že autor který nechal vzniknout dílu v roce 67, se s každým novým záludným zadání překážky svého kolegy a snad i žáka nenechá nalapat. Můžeme tak sledovat, jak zvniká nové filmové dílo. Dokonce i to, co se na začátku zdá být nejtěžší překážkou, je nakonec radostí autora a film díky zadaným zátežím - rozumějte "dokonalým výtvarným a filmových prvkům" - získává na zajímavosti. Autor mne opravdu šokoval, protože se nezalekl ani toho nejtěžšího a tak mi dokázal, že je opravdu mistrem v oboru a že je schopen splnit jakékoliv zadání a to ještě tak, že vše vypadá velmi líbivě...

Mnohem více se o filmu samtném i o dokumentu, který měl u nsá premiéru letos v červnu, dozvíte na webu Institute of Documentary Film.

Dokument o procesu s Miladou Horákovou

2006-06-04T12:58:00.000+02:00

Na Radiožurnálu jsem nedávno vyslechnul orpavdu skvěle zpracovaný dokument...

úrvyke ze stránek ČRO1:

Před 56 lety začal největší politický proces proti odpůrcům komunistického režimu. Poslal na popraviště jedinou ženu zavražděnou v tomto období - Miladu Horákovou - a další tři muže. Za smrt nevinných lidí dodnes nebyl nikdo potrestán. Marek Janáč připravil o vykonstruovaném procesu s Miladou Horákovou a jejími společníky unikátní dvoudílný dokument.

Jistě stojí za zslechnutí. Sice je v archivu ochuzen o 48 vteřin záznamu z Národního filmového archivu, které ČR mohl odvysílat pouze v živém vysílání, ale i tak má velikou vypovídací hodnotu.

ZaDní vchod

2006-06-01T14:08:00.000+02:00

Toto je můj příspěvek k autorskému čtení, které probělo dne 31. května 2006 v Trmalově vile ve Strašnicích. Téma tvorby bylo Zadní vchod. Oproti předchozím ročníkům se v tomto díle mém vysktují prvky dramatické.

[scéna je temná; v čele jeviště se nacházejí zavřené dveře; vážná, avšak jazzová a tajemná hudba uvádí scénu]

[rychle čtené] …„z tohoto hlediska, jsou nesmírně důležité předchozí relevantní odkazy osoby stejně tak, jakožto interpelentní poznámky při jejím investigativním chování.“ Když dočetla řádek, zaklapla knihu. [znechucený povzdych] Pomnula si oči. Vstala z křesla, zhasla lampičku, šla do kuchyně, vzala sklenku a nalila si vody z láhve. Šla do ložnice, lehla si a znavená i oblečená usnula.elou noc nehnuta ležela. Ale ve skutečnosti si to myslela jinak: probudil ji jakýsi divný pocit. Nějaká touha. [dveře klapnou; malinko se pootevřou; do otevřeného místa svítí bodový reflektor] Touha jít za něčím tajemný, za něčím neznámým… [dveře se otevírají o něco více] Tam hned vedle vitrínky. Prošla. [z pozapublika přichází dívka; zkoumavě hledí; proklouzne dovnitř] Objevila se v nádherném světě. Jakoby to už ani nebyla ona. Byla příliš dokonalá. Prostředí jen těžko popsatelné – měnilo se každým okamžikem, jak ona si usmyslela. Slunná pláž, západ slunce v horách, prví schůzka se svým milým i ta místa přeplněná nakupujícími co tolik zbožňovala. [čteno s dramatickým pauzami] Chodila, plavala, dýchala, ale také nemusela. Létala – dělala co se jí zlíbilo. Bylo to nádherné. Beze spěchu. [] Nějakou chvíli pobyla, ale pak se rozhodla vydat se zpět – ta nejistota tam, uvnitř, jí znepokojovala. [dívka vychází ze dveří; mizí za publikem]

Vrátila se tedy zpět. Prošla místem, jímž předtím přišla a jelikož bylo již světlo na chvilinku ulehla a pak jakoby se znovu probudila vstala vstříc dalšímu dni. [světlo ve dveřích zhasíná]

Další den utekl. Večer vypadal podobně jako ten předchozí. Když však ulehla. Hned mohla projít tím místem. [rozsvěcuje se světlo; dívka prochází] Učinila tak… Celou dobu dělala věci nemožné, věci které by jinak dělat nemohla. Zase létala, běhala, [ironicky] opět se poprvé setkala se svým milým…ale zacházela ještě dál. Potkala se s ním i podruhé. [] Vše si vychutnávala. Když byla plna, vrátila se zpět, prošla a na svém loži opět spočinula jen na několik okamžiků. [světlo zhasíná]

Takto se to opakovalo několikrát.

[pauza]

Klaply dveře. Věší kabát, klíče, zouvá lodičky. Rozpouští si vlasy a je vidět její nádherná šíje. Přišla z města časně ráno, po dlouhém flámu. Znavena lehla si na pohovku. „Na chvilku odpočinout a pak zase dál...“ Ale jen co se opřela, už se jí zase zmocňovala ta touha. [světlo se rozsvěcí] Touha duší vstát a jít k tajemnému vchodu. Chvíli odolávala. [pauza] Pak proběhla. A zase byla náramně svěží. Obdivovala se další schůzce se svým milým, světu, zpívala, celý svět patřil jenom jí. Zneklidňující pocit ji rychleji než dříve připomněl, že tady není doma. [do dveří si stoupne statný muž zády k publiku] Mířila tedy zpět. Když přišla ke vchodu, stál tam jakýsi statný muž. Nevšímala si ho, chtěla projít, teď, rychle už ani chvíli zde. Nenechal ji jít. Chvíli to opakovala. [dívka se snaží projít; muž se nehýbá; v momentě kdy chce dívka proklouznout o kousek dál, pouze se přesune] Muž byl neoblomný. Nakonec zklamaná a zničená vzdala. [dívka opět mizí ‚uvnitř‘]

Nezbývalo jí, než létat, odpočívat a dělat všechno možné, co mohla jen zde. Nemohla vejít zpět, domů… Dokonce si i představovala, že je doma. Ale hned jak myslela na něco jiného, představa se ztratila. A zase plavala, věšela kabát, běhala, milovala se a byla šťastná a patřil jí celý svět, dokud si nevzpomněla na domov. Stýskalo se jí. Zkusila to tedy znovu. Jiná cesta než projít není. Ale když tam bude muž, nepůjde to…

[pauza]

Přichází. [zevnitř jsou slyšet její spěšné kroky] Když je o něco blíže, vidí postavu vrhající stín. [hlava dívky se objeví za mužem] Opět zkouší proklouznout, ale opět se nedaří. Muž za to ani nemůže. Ale ona chce přeci projít! [pauza] Hledí na něho. Je jako z kamene. Že by byl tak necitlivý? [pauza; dívka hledí na muže] Udeří ho. Nic, muž se ani nehne. Vzdává se. [dívka se vrací dovnitř]

[pauza]

[světlo zhasíná; muž znuděně a laxně promluví; kouká na hodinky] „A hele, svítá, půl sedmý – končí mi šichta…“ [zavírá dveře; odchází do publika] A tak se hrdinka této tragédie nikdy nedostala domů, jelikož nepřišla na tajemství slov „Za dní vchod“. Pohybuje se za hranicí reality, do níž vchod ústí patrně ještě dnes a vysnívá si svůj život tak, jako nikdo z nás…

[hudba v závěru je veselá]

KohoVolit?

2006-05-28T21:52:00.000+02:00

Volby jso za dveřmi. Letos mám pocit, že vybrat si je obvzláště těžké - to co je v současné době na naší politické scéně, je snad opravdu jedinečné -, jelikož současné nastavení politiků je přinejmenším prapodivné. Už se mi párkráte stalo, že jsem se rozhodnul pro jednu stranu a za pár dní, po zvážení rozhodnutí v houpacím křesle, si rozhodnutím vůbec nebyl jist. Nehledím na volební preference a také se snažím nenechat se ovlivnit předvolebními bitkami, které jsou často k pláči, ale tak nějak to přichází a odchází, když si vzpomenu na nějaké to faktum a spojím si to v souvistlost.

Minulý týden, když mi přišla modrá obálka s hlasovacími lístky zjitil jsem, že vlastně teď si nejsem jist vůbec ničím. Nejraděj bych nevolil. Ale to samozřejmě nejde, nechci-li podporovat komunisty. Ale přeci by si to všichni Ti politici zasloužili, aby viděli že staví špatně. Ale je to asi špatný způsob jak jim to říci. Správné by asi bylo vybrat někoho, kdo se chová podle mých představ, kdo nestaví vzdušné zámky, ani smetiště, že... Vybrat třeba nějakou novou, doposavad "nezatíženou" stranu. To ale nikam nevede, pokud se nedostane do parlamentu, jelikož by hlas stejně přišel v niveč nehledě na to, že mne zatím taková strana nepotkala.

Náhodou jsem na internetu objevil web zajímavého projektu Kohovolit.eu. Jde o projekt česko-slovenský a vy se ocitáte v pozici člověka, jež by měl hlasovat o vybraných zákonech (popř. jejich novelách, či zamítnutích). Vybíráte z nabídky zda se u toho či kterého hlasování zdržíte, zda jste pro, či proti. Zároveň vybíráte na kolik vás toto téma pálí: málo, středně, hodně. Po té co označíte libovolný počet hlasování a odešlete, ocitá se před vámi překvapení. Výsledek je procentuelní vyčíslení toho (v závislosti na míře palčivosti), která strana pro co hlasovala a kde se s vámi shoduje v jednotlivých hlasováních (vše velmi podrobně rozpracované). Už to včetně všech podrobností mi přijde velice zajíamvé, ale aby toho nebylo málo, tak autoři přidali ještě perličku navrch: uvidíte také shodu s jednotlivými poslanci. Zjistíte tedy, že vaším ideálním partnerem by mohl být ten a ten...no to tedy potěš...

Moji favoriti jsou daleko v mínusu. Jaké překvapení. Měl jsem za to, že se v politické scéně alespoň trochu orientuji, ale tohle? Jistě nemůže to být zcela objektivní, vzhledem k jinému počtu hlasování, které je nižší než ve skutečnosti. Teď vidím zcela zřetelněji i to, že politická strana může mít v programu věci jedny, ale prosazovat věci druhé. A ač jsem si říkal, že to není v takové míře, nyní to mám černé na bílém. Jak smutné. Mířím do houpacího křesla....

KohoVolit.eu

Dobro, zlo, systém , manipulace a obdiv

2006-05-22T23:05:00.000+02:00

Přihodilo se mi cosi, co jsem nečekal. Vlastně ani nevím, odkud bych začal... ... ... ...Manipulace. Je to něco, co ve spojení s myšlením a chováním člověka vzbuzuje odpor. Nabíhá mi husí kůže, když to slyším. Mám chuť se bít. Vzepřít se.

Začalo to neškodnou hrou. Zkouškou, pobavením se, rozšířením si obzorů. Byl jsem pro - zajímavé libreto z doby nedávno minulé, jejíž vzdorovatele obdivuji a představitele tak zatracuji a nenávidím. Je asi dost silným slovem mluvit o nenávisti k někomu. Je to spíše nenávist k něčemu - nenávist k jistému systému. Přesto že zatracuji systém, obdivuji jeho vzdorovatele... Doba totality.

Během hry jsem něco zjistil. Možná jsem si to začal uvědomovat až později, ale to sdělení bylo šílené: ovládám schopnost manipulace. Nemohl jsem tomu uvěřit. Bylo to velice nepříjemné. Co ale bylo mnohem horší byl moment, kdy jsem pochopil, že zlo má i další podobu. Podobu jejíž příčinou není zlo pro zlo. Podobu, která nestaví jen na faktu bezpříčinného zla. Podobu závsilou právě na tom, že někdo využívá schopnosti manipulace, aniž by si to uvědomoval, nebo o to usiloval. Působil jsem na lidi - byla to hra - tak dlouho dokud se nepoddali. Využíval jsem k tomu ruzných prostředků. V jednu chvíli mne to dokonce začalo bavit, naprosto jsem podlehl.

Kdy jsem ale naprosto natvrdo spadl na zem byla chvíle, kdy skupinka hráčů začala hru sabotovat. Prostě se otočili proti pravidlům. Pravidla byla nemorální, odporná, ale byla jasně daná. Když je porušili, mísily se ve mně pocity mnohé: jeden říkal, že mám důvod být rozčilen, jakožto někdo kdo hru vede, druhý, že nemám být rozčilen - sledovat a podporovat rozvoj jiného směru hry, jakožto někdo kdo hru vede, třetí mi říkal, a to bych podtrhnul - vždyť je to správné, budeme-li realisté, nejde o hru, ale o systém, jakým budu k dané situaci jako "hráč" přistupovat - a to mi najednou přišlo uplně báječné, báječné, že na to někdo přišel. Ale teď...další mi říká, jdi dál... Opět jsem se nevědomky naprosto vcítil do role již jsem zastupoval. A aniž bych to chtěl, zašel jsem za další roh. Když podvedli oni, podvedl jsem já. Byl jsem v pozici někoho, kdo hru vede, tím pádem jsem měl i jistý vliv v ohledu posunutí tématu, popř. urychlení hry, zakončení etc. a toho jsem využil.

Zdá se to divné, avšak zřejmé: podvedl jsem. Na druhé straně, je ta věc, že je "to" - tedy podovd - v kompetenci role, kterou jsem během hry hrál. To je něco, co mne tolik rozrušilo... Že jsem to zvládnul udělat, ačkoliv jsem to dělat nechtěl. Dělal jsem něco, o čem jsem byl bytosně přesvědčen, že je špatné. Konal jsem zlo. Bolelo to. Věděl jsem, že je to špatné. Moc špatné. Využíval jsem těch nejodpornějších metod: Jedné osobě jsem před ostatními, kteří s ní drželi, začel našeptávat do ouška, abych je rozdělil... Začalo to působit... Nervozita a nedůvěra na stranách jednotlivce i skupiny, nikdo nevěděl "kdo s kým peče"... Jedinec začal podléhat. Skupina podlehla. Nikdo nevěděl na čem je, prostředí na ostří nožů...

Těžké také bylo po skončení hry provést její reflexi, která probíhala stejně dlouho jako hra samotná. Bylo to neuvěřitelně náročně a situace byla velmi vypjatá. Vlastně ně. Nebyla, teď už ne. Jen já jsem byl pln emocí, které se ve mně nashromáždili během hry. Po celou dobu jsem nemohl říci ani slovo a když jsem se po notné době ke slovu dostal a měl něco říci, skoro jsem to před tolika lidmi nezvládl. Cítil jsem se velice špatně i po skončení reflexe, která mne nezbavila myšlenky, otevírající nové pohledy na dobu nedávno minulou. A to nejen mně, ale zřejmě všem zúčastněným, to bylo to jediné s čím jsem počítal. Vlastně jsem řekl že onu roli přijmu, protože jsem si předem neuvědomoval tento zpětnovazebný efekt působící i na někoho, kdo hru vede. Neuvědomoval jsem si náročnost tohoto úkolu. Možná jsem byl trochu hloupý a krátkozraký. Přesto jsem rád, že jsem si něco takového vyzkoušel, něco velmi cenného se dozvěděl a už nic podobného nebudu muset absolvovat - i když to je samozřejmě bláhová představa...

Až dnes jsem si uvědomil, že když budu zpětně hodnotit, nebyl to podvod, jistě že ne a ani já jsem nepodvedl. Naprosto schvaluji co hráči udělali. Vzdor proti systému. Vzdor proti systému, který tolik nenávidím. Oni jsou totiž Ti, které obdivuji...

Spirituál 5

2006-05-18T20:08:00.000+02:00

20. duben 2006, "Kulturní Centum '12' " v modřanských končinách, 19.30hod. Uznávám, je to již nějaká chvíle za námi, ale mám za to, že sdělení je nadčasové: dusno, těsno, vedro. Po chvilce se vpředu na podiu objevuje partička osob. Mezi nimi Jiří Tichota (6 strun. kytara, uměl. vedoucí, loutna, aranžování, textování, pomocné zvuky), Jiří Cerha (zpěv, perkuse, skladba, aranžování), Zdenka Tichotová (zpěv, perkuse), Irena Budweiserová (zpěv, perkuse), Jiří Holoubek (zpěv, 12 strun. kytara, flétna) a Dušan Vančura (zpěv, kontrabas). Jsou to oni - Spirituál Kvintet v šesti...

Rozjíždějí se něčím lehce vokálním, přidávají se strunné. Publikum čítá ve svých řadách různorodé věky posluchačů - od těch nejmladších, až po ty nejstarší. Všichni se zajíkají - jednak napětím co přijde, druhak horším vzduchem, jehož příčinou je podle všeho Irena Budweiserová, kteréžto hlas si nerozumí s klimatizací (i když oba dva umějí dělat pořádný 'rachot'). Mezi písničkami slyšíme volně plynoucí rozhovory a žerty - je vidět snaha zapojení všech členů skupiny, ale nejvýraznějšími jsou Jiří Tichota a Dušan Vančura. Oba dva mistrně ovládají bavení publika a to především postupným nabalování obsahu vtipných komentářů ke kterým se vracejí, ale i výběrem témat. V dějové linii komentování je cítit gradace a tak odkazování se na předchozí rozhovory působí velice zajímavě. Na druhou stranu mám pocit, jako by se vše odehrávalo dle nějaké knihy: nemám na mysli, že by byl předem nacvičený scénář, ale spíše že jde o striktně dodržovaný systém, který funguje a "umí zaujmout".

S hudbou je to velice podobné. Naprosto vyvážená a připravená kompozice obsahové linie koncertu není k přehlédnutí. Je to až příliš dokonalé. Člověka ale zaujme především dynamika, které se objevuje v jednotlivých písních - bez ní by se mohlo stát, že posluchač klidně zadříme. Ale právě proto, vás probudí třeba Jirka Holoubek, který z ničeho nic, kde se vzala tu se vzala, má v rukou flétnu, kterou při rychlém, vhodném a nečekaném nasazení naprosto dokonale trefí, co se snaží zasáhnout - posluchače...

Z toho plyne, že po stránce hudební mne koncert převelmi zaujal... Jsou to prostě těžké váhy. Je pravdou, že Spirituál kvintet zažil již mnohé a každé období různých zpěváků bylo něčím jedinečné. Stejně tak je toto. Jak jsem již předeslal, koncert jako takový mi nevyhovoval příliš - spíše méně. Přesto však věřím, že tato mně nevyhovující forma se do budoucna jistě změní a třeba se trefí stejně jako někteří spirituálové zrovna do toho, jak by se to líbilo práve mně. A když ne? Pak už mi zbývá jen vyčkávat nové krve, jakou byl v současné době právě Jirka Holoubek a čekat na další, nové období skvělého muzicírování v novém kabátu...

Oficiální web skupiny Spirituál Kvintet
Oficiální web p. o. Kulturní Centum '12'

Diář na drátu

2006-05-02T17:02:00.000+02:00

Už je tomu tak: Googlemanie... Je to cosi, co produkuje všude se rozmáchající Google. Začal obyčejným vyhledávačem, který si ale časem vydobyl jisté místo na internetu. Featurek které nabízejí je čím dál více (patrně díky projektům, na kterých může v rámci své pracovní doby pracovat každý zaměstnanec a nejsou nikterak omezeny zadáním - tedy kromě toho, že výstup musí být u Googlu - a dostane za ně zaplaceno) a tak se časem objevují různé typy služeb. Co ale můžeme vidět u internetového přístavu kam se lidé vrací, tedy u portálu tohoto rozmachu, je věc přinejmenším zajímavá.

Chytré to marketingové tahy, které neumožňovaly užívaní mailu komukoliv. Nemáte pozvánku, nemáte Gmail. Mezi lidmi, kteří počítačům "rozumí" se roznášelo, jaká že kvalita se tu objevuje. Všichni byli nadšeni prostorem, který mohou využívat, uživatelským rozhraním, které po čase začínají přebírat i české servery a cenou 0,- Kč, ale vytváření reklamy. Opravdu? Divíte se? Žádnými viditelnými bilboardy, nebo reklamními maily, ale šuškandou. Šuškandou každý kdo měl cokoliv dočinění se slovem co začíná na velké G přispíval k propagaci Googlu. Popularitu si brouzdál vydobyl právě díky jakési uzavřené komunitě programátorů - testerů - kteří mohli pozvánky posílat dál a dál... Tato skupina samozřejmě působila elitně a tak se do ní chtěl dostat každý. Dnes už každý uživatel Gmailu může poslat 99 pozvánek.

Kvalita služeb nejen mailových se začala zvedat, objevily se blogy, mailové konference a, a, a... Následovaly také různé aféry ohledně selektování obsahu v různých zemích (viz. Čína a lidská práva? nebo Zalepené huby, aneb o čem se ani na internetu nepíše). To co přišlo teď je ale opravdu dechvyrážející: kalendář, který můžete sdílet se světem. Neztrácíte čas domlouváním schůzek - prostě zadáte kdy, kde a s kým a čekáte, zda kolegovi termín vyhovuje (velice líbivě toto popisuje Miloš Čermák ve svém "Notebooku" v Reflexu 17/2006). Je to jistě veliký krok, ale kam se to posouváme? Válčil jsem dlouho s tím, zda se na něco takového alespoň podívat a když, tak takovým způsobem, abych nepodlehnul nátlaku "komunity" a jakési vizáže, či image...

Podíval jsem se. Hodnotil jsem. Snad jsem nepodlehnul. Přesto přeze všechno jsem se rozhodl si svůj diář vytvořit: za nějakou dobu toto jistě okruh několika spolupracovníků bude využívat a mně i jim to ušetří mnoho času. A když ne, pak kalendář přestanu používat. A když ani to ne, tak někdo mých dat zneužije, jelikož je samozřejmě poskytuji někomu třetímu, a já konečně zase pochopím, že papír a tužka nebude nahrazena ani mým kapesním Palmem s externí rozkládací klávesnicí, ani mobilem či něčím jiným, nýbrž si uchová svoje kouzlo a účelnost díky své jednoduchosti i přes četné překážky...

KeekStudio diář

Marsyas a Apollón

2006-04-27T10:59:00.000+02:00

Na zpívání "Tres Kamenos hrajó muzikos" jsme řešili problematiku písně Marsyas a Apollón od skupiny Marsyas. Zde je výklad obsahu prostřednictvím řecké mytologie, respektive knihy Řecké mýty I.

Když Apollón potom zabil satyra Marsya, vyznavače bohyně Kybelé. Stalo se to tak. Jednou vyrobila Athéna dvojitou flétnu z jeleních kostí a hrála na ni při hostině bohů. Nejdřív nechápala, proč se Héra a Afrodita tiše smějí do dlaní, když se zdálo, že ostatní bohy její hudba těší. Vyhledala tedy samotu ve frýžském háji, sedla si s flétnou u potoka a pozorovala při hře svůj obraz ve vodě. Okamžitě si uvědomila, jak směšný výraz jí dodává zmodralý obličej a nafouklé tváře, odhodila flétnu a předem proklela toho, kdo ji zvedne.

Nevinnou obětí tohoto prokletí se stal Marsyas. Zakopl o flétnu, a sotva ji přiložil ke rtům, začala hrát sama od sebe, jak se v ni probouzely vzpomínky na Athéninu hudbu. A Marsyas chodil po Frýgii v Kybelině průvodu a těšil nevzdělané rolníky. Vykřikovali, že ani sám Apollón by nemohl na svou lyru hrát lépe, a Marsyas byl tak hloupý, že jim neodporoval. To pochopitelně vzbudilo Apollónův hněv. Vyzval Marsya k soutěži, jejíž vítěz bude moci poraženého podle libosti potrestat. Marsyas souhlasil Apollón ustanovil jako porotu Múzy. Ukázalo se, že soutěž je velmi vyrovnaná. Múzy byly okouzleny oběma nástroji, až nakonec Apollón vykřikl na Marsya: „Zkus udělat se svým nástrojem to, co já s mým. Obrať ho nohama vzhůru a hraj a zároveň zpívej.“

To se s flétnou zcela jasně udělat nedalo, a Marsyas výzvy uposlechnout nemohl. Ale Apollón svou lyru obrátil a zpíval tak nádherně oslavné písně na olympské bohy, že Múzám nezbylo než vyslovit se v jeho prospěch. Potom se přes všechnu předstíranou líbeznost Apollón Marsyovi velmi krutě pomstil: zaživa ho stáhl z kůže a přibil ji na borovici (nebo, podle některých, na platan) nedaleko pramene řeky, která nyní nese satyrovo jméno.

Robert Graves: Řecké mýty I (21 Apollón)

Diodóros Sicilský: III 58-9; Hyginus: Báje 165; Apollodóros: I 4,2; Druhý vatikánský mytograf: 115; Plinius Starší: O Přírodě XVI 89

REPORT: Tres Kamenos hrajó muzikos

2006-04-25T23:21:00.000+02:00

"Jarní koncert skupiny Tři Balvany na mateřské scéně ve Vršovicích..." uvádí svou reportáž Vladimír Ptáček... Popisuje průběh koncertu z 24. 4. 2006, ale stranou nezůstává ani repertoár skupiny a potenciální repertoár skupiny, k nahlédnutí dává dvě videa a přehršel fotgrafií.

Recenze na roveri.wulf.cz
Více informací na trikaminky.bpparket.cz

Fotografie

2006-04-20T22:42:00.000+02:00

Ve Photothece naleznete nové fotografie. Jedná se o projekt Kniha a obrázky z procházky horami severní Moravy a Slezka ve dny Velikonoční. Snad se brzy objeví i nějaký ten mou rukou sepsaný a prožitý místopis...

Uzavření blogu

2006-04-12T23:34:00.000+02:00

Zpravidla poslední výkřik před "smrtí" blogisty bývá článek o tom, že "to nestíhá, ale že se to v budoucnu zlepší..." Jasně - nestíhám - projekty se mne valí ze všech stran, článků rozpracovaných na desítky, dalších několik desítek námětů a nápadů uložených tam - vzadu - a popsaných po papírcích, zápisníčcích a bločcích. Chybí kuráž? Chybí tam něco, co by bylo poslední kapkou, poslední hvězdou v souhvězdí? Ano, obé, ale také chybí čas.

Často se mi stává, že napíši článek. Někdy celý, někdy jen část, ale nechám ho odpočinou - uležet. Někdy jeden, někdy dva dny, někdy rok. Článek zraje, zušlechťuje se a nebo jen odpočívá. Většinou mám po napsání jasno: je to tak - znám "všechny" pohledy na věc. Ale přihodí se, patrně díky mávnutí motýlího křídla na jihu Provance, že článek se rozleží v mé mysli a nechá objevovat své nové obzory. A pak jej již nemohu publikovat - není hotov. A tak vzniká nedohledný zástup myšlenek a článků.

Kdy ale člověk nejvíce má chuť psát? Má osoba vnímá toto zpravidla ve dvou případech: tím prvním je, když z okolí dostává nesčetné množství podnětů - tedy když je velice zatížena a je časově omezena; tím druhým, méně běžným, je stav bez jakýchkoliv povinností a závazků - tedy čas, kdy není žádného omezení a je možnost pohroužení se do sebe sama, možnost přemýšlení - to je také zdrojem mnoha podnětů. Bohu žel ani v jednom z případů není prostor na to, myšlenky nechat vyjít napovrch, tedy výřečněji, publikovat. Buď je času nedostatek kvůli "nutnosti" věnování se ostatním "záležitostem", či naprostý dostatek, který nastává ve chvílích samoty, klidu, někdy v prostředí hor, či přírody, někdy ve ztracení se v sobě sama při vysokých horečkách, jindy ve ztracení velkoměstem... Ani toto ale nedává příležitost alespoň mihnutí se písmenek před zraky ostatních - čas je určen k přemítání toho, na co jindy není čas - nelze se od toho odtrhnout "přízemním" zaznamenáváním myšlenek... Moment, kdy člověk má "tak normálně na starosti" - je-li člověk někdy v takovém stavu, čehož absence možná může být příčinnou neúspěchu - je podle mne asi nejméně plodným, oproti zmíněnému "náročnému" období, kdy je člověk nucen tak jako tak ukrajovat jednou za čas z ostatních koláčků, méně, či více vypečených, malý dílek a přidávat ho jinam, kde se zužitkuje i za cenu toho, že na místě prvním bude chybět.

Nicméně se jistě nechystám psát samoúčelně články jen z důvodu, aby se na blogu udržela stálá návštěvnost, či něco v tomto duchu... Tento přízemní styl mne příliš neláká - spíše leká. A když se mne někdo zeptá, proč jsem vzhůru až do noci, není to vždy jen kvůli nekončícím "povinnostem", ale i pro moje malé radosti: psaní.

Přes tuto drobnokresebnou polemiku k cíli: "...uzavření blogu? Ani náhodou... je to tak - nestíhám ale v budoucnu se to jistě zlepší..."

pro tu, které se stýská po mých písmenkách...

The Chelsea girls

2006-03-26T23:01:00.000+02:00

Andy Warhole / USA / 1966 / 210 min.

V rámci FEBIO FESTu jsem navštívil v Ponrepu film Dívky z hotelu Chelsea. Asi si netroufnu tento "film" Andyho Warhola o dvou obrazech promítaný na jedno plátno vedle sebe řádně recenzovat, takže jen krátce:

Warholovy filmy se podílely na kulturních změnách stylistického novátorství a pomáhaly přenést underground z podzemí na denní světlo. Tím, že do svých filmů postupně zařadil strukturovanější vyprávěcí postupy vedle detabuizace homosexuality a erotismu, oslovil širší publikum.

Dívky z hotelu Chelsea byly distribuovány komerčně a vyvolaly mimořádný zájem sdělovacích prostředků. Jeho ,,superstars“ - křiklavě nápadná Edie Sedgwicková, tajemně krásná Nico a Joe Dalessandro, Ondine ve věčném amfetaminovém opojení, či neustále zfetovaná Viva, vyprávějící dokola anekdoty ze svého katolického dětství – byly na plátně zvizualizovány beze střihu, jako dva obrazy běžící vedle sebe, nezávislé na sobě navzájem. Takovýchto nezávislých obrazů - tedy dějů - měla 3 a půlhodinová podívaná jedenáct. Opravdu prima zacloumání: více než polovina diváku se v průběhu "filmu" vytrácela - tomu se říká avantgarda...

anotace na Febiofest.cz
rozbor díla

Novinky ve Tractothece

2006-03-20T12:44:00.000+01:00

V Tractothece naleznete ke stažení další zpracovaná témata Sebevraždy mladistvých a Dramatická výchova

Návštěva 'kina'

2006-03-08T15:22:00.000+01:00

Včera jsem se chtěl vypravit na film Taimagurská babička, který v rámci festivalu Jeden svět dávali v promítacím sále Národního filového archívu, v mém oblíbeném kině Ponrepo. Film začínal v děvět hodin a protože jsem si říkal, že i přesto, že do tohoto kina chodí lidí málo, mohlo by dnes být plno a tak jsem přišel již o půl deváté. Když jsem s průkazkou zamával před okénkem ozvalo se, že jsou již veškeré akreditace ta tam, ty pro hosty nelze použít a že lístky už také nejsou. Škoda, že jsem se nestihl dostat na vernisáž tohoto projektu, která probíhala jedno pondělí v Langhansu, jistě by mi to zajistilo bezproblémový vstup. Jelikož jsem si ale říkal, že akreditaci pro hosty nepotřebuji, nijak jsem to neřešil.

Zkoušel jsem tedy ještě svým šarmem okouzli pokladní. Okouzlit se nechala, ale chovala se chladně, neoblomně a důležitě. Řekl jsem si, že tady asi kvítí nepokvete. Vydal jsem se tedy na cestu k promítacímu sálu. Tam již několik lidí postávalo a u hlavního vchodu pouštěla návštěvníky dovnitř kamarádka té paní v pokladně.

Chytli jsme za kliku
Nešel jsem sám - teď jsme byli již dva, posávali jsme kolem a čekali na smilování, jelikož já ten film chtěl za každou cenu vidět. Kolem procházeli novináři s platnou akreditací... Bylo mi do breku, že jsem ji nevyzvednul. Vejít do sálu se dá několika dveřmi (v jedné chodbě, která může mít asi 10 metrů je velkých dvoj-dveří myslím pět) a tak jsme zkusili ty co jsme měli nejblíže. Asi jsem ani nepomýšlel na to, že by mohly být otevřené. Připadal jsem si jak nějaký lump, nějaký záškolák, který se v době kdy by neměl - a ješě k tomu zadarmo - snaží dostat na nepřístupný film, kde se ve dvou hodinách jednou ukáže část ženského ňadra. Ale nic takového se nekonalo. Každopádně ta představa byla velice vzrušující, připadal jsem si jako "hrec" mající roli v nějakém dětském filmu. Ještě jsem se nikdy nepokoušel takto pokoutně někam dostat, vždy jsem to zvládl jinými prostředky - řečí. Když jsme chytili za kliku, dveře byly opravdu otevřené...

Na vzdory báječné představě a pocitu vzrušení toho, že nás někdo lapí jsme se rozhodli, že to nemůžeme udělat. Vždyť vpředu stojí přeci taková milá starší paní... Kamarádka té nahoře! Navrhnul jsem ještě hcvíli vytrvat a čekat. Prohlíželi jsme si plakáty kolem - některé velmi pěkné, některé lecos pamatující. A tu kolem proběhla slečna, která nebyla z ponrepa - tedy to patrně nebyla kamarádka paní u pokladny a paní u vchodu - ale zástupce projektu Jeden svět. Měla na starosti promítání v tomto kině. Bylo by nevhodné udeřit ihned a tak jsme stále vyčkávali a pomalu se přibližovali ke vchodu. Tu se znovu objevila ona slečna a už byla zase pryč...

Chvíle čekání střídá otevírání úvěrového účtu v protekční bance oné slečny. Možná, že spíše ona provedla vklad u mně: pustila nás dovnitř. Teď bude čekat, zda se jí investice vyplatila a jednou, jednou se jí vše i s úroky vrátí. Já jí to rozhodně nezapomenu.

Uvnitř si sedáme na židle které stojí stranou a chystáme se sledovat film. Začíná tradičně o něco později a dalších 15 minut běží reklamy na dobročinné spolky, sdružení a filmy (a také jedno pivo). Pak film začíná a přeruší ho po nějaké době rozsvícení světel a zvolání: "Neodcházejte - né - počekjte - to je šestnáctka, tak musíme vyměnit kotouč...."

Nejvyšší cena
Pokud jde o festival upozorňující na lidská práva, přijde mi velice zajímavé a poučné, aby si v jeho rámci mohl každý návštěvník vyzkoušet podobný "work-shop", jakým jsme prošli my. Sice to asi žádný z pořadatelů nazamýšlel, ale atraktivitě to značně přidalo. Co jsem ale pominul je fakt, že v sále bylo ještě několik míst volných. Takže jako obyčejný pěšák? Nemůžu takovýto film shlédnout. A že za tu dobu, kterou jsem se tvářil "nenápadně" jich poslali domů desítky... Bohužel téměř jediné co v "dnešním světe" má hodnotu jsou konexe a informace (které jsou mmj. nejobchodovanější komoditou 21. stol).

Taimagura Baachan

2006-03-08T15:21:00.000+01:00

Taimagurská babička

Yoshihiko Sumikawa / Japan / 2005 / 110 min.

Režisér filmu sledoval dlouhou dobu 15ti let téměř devadésátiletou paní, žijící v japonských horách, na úpatí hory Iwate v osadě Taimagur - "cesta na úpatí lesa". Natáčel ji při každodenních činnostech a tak prostřednictvím kamery vyjádřil klid, jaký v duši může nosit jen někdo žijící v horách. Se svým manželem (který je o něco starší než ona, ale rozhodně na jejich věk ani jeden z nich nevypadá) společně 'vše' zvládají na výbornou již 60 let - od doby, kdy se sem přistěhovali - od dob konce druhé světové války.

Ono slovo 'vše' znamená vlastně 'jen' práci od rána do večera, která představuje tvrdou dřinu při sklízení a plení sojových bobů, jejich následné úpravě, sušení, vyrábění toffu, sušení brambor... Vše se dělá ručně, technika do těchto koutů zatím nedorazila. V jednom ze vstupů se sice babička rozhovoří o zavedení elektřiny a úžívání televizoru, ale to je asi tak vše.

Je spokojena s tím co má, cítí se v přírodě blaze a soužije s ostatními přírodními druhy, které ji tu a tam připravý o kousek úrody. Ale ani toto ji nedokáže roztrpčit a bere vše takové, jaké to je. Pan Yoshihiko (režisér) vše podává velice sumbisivně - přesně podle běžného rytmu paní Masayové. Tím sice v dokumentu vznikají "hluchá místa", ale to jistě na jeho výstižném podání nic neubírá.

Člověk by si pomyslel, že nastane zvrat, když paní Masayové zemře manžel, který jí velmi pomáhal - sbalí se, odejde do města za příbuznými, nechá přírodu přírodou. Ale je to velký omyl: zůstává dále žít v tomto překrásném prostředí, kterému ona nevládne - je tady jen hostem. Svému manželu postaví ve srubu malý oltář, kde se modlí, kam mu přináší plody které vypěstuje a také vypráví vše co se děje - stejně jako dříve...

Co mne uchvátilo, byl způsob, jakým dále přistupovala k životu: ne dle našeho přísloví "co můžeš uděleat dnes, neodkládej na zítřžek", ale zkrášlila jej v něco báječného: "co nedoděláš dnes, doděláš zítra". A tak se o sebe stará dál. Seká dříví, pleje soju, sklízí, vyrábí toffu...stále dokola. Je stále veselá a ač nám může přijít její činnost jako rutina, v podání režiséra drobnokresba denního sledu vypadá, jakoby jí přinášela radost a uspokojení. Smrt, které se nebojí, jí zastihne v osmdesátisedmi letech.

Režisér se nechal slyšet, že "smrt staré ženy, přezdívané Taimagurská babička, není koncem osady na úpatí lesa. V cyklu zemědělského horského života bude pokračovat mladá rodina, jejíhož synka pomáhala paní Masajová přivést na svět."

Tento snímek je netradičním pojetím motviu nedbající formy, přesto však dokonale podtrhující vyrovnanost ústřední postavy.

Můj životní strom...

2006-03-07T13:22:00.000+01:00

Našel jsem něco o Borovicích... Tedy ne že by informací o nich bylo tak málo, ale tato faktografie doplněna o užití v "léčitelství", ač postrádající veškaré spirituální kořeny borovice, mne pobavila, protože jsem nic podobného ještě nečetl.

Statná borovice dorůstá do výšky 30 až 40m. Je to pozoruhodný strom, od nepaměti vyhledávaný pro svoje dřevo i pro svou léčivou sílu. Na počátku minulého století byla vysazována k upevňování písků (Polabí). Borovicové dřevo je měkké, s červenavě hnědým jádrem. Je pružné, lehké, bohaté na pryskyřici, a proto trvanlivé ve vodě. Je výborným palivem, ale využívalo se především na výdřevy v dolech a na pražce.

V lidovém léčitelství se používalo všechno - pupeny, mladé výhonky, pyl, jadérka i pryskyřice. Už za dob Galénových byla pryskyřice ceněna jako hojivý balzám a dodnes je součástí léků hlavně při katarech dýchacích cest. Jako hlavní droga se dnes používají pupeny a mladé výhonky, které se sbírají v dubnu a květnu, suší se opatrně ve stínu v tenké vrstvě a uchovávají se v dobře uzavřené sklenici.

byliny.blogspot.com

Zalepené huby aneb o čem se ani na internetu nepíše

2006-02-24T00:25:00.000+01:00

Před nějakou dobou jsem upozorňoval na situaci, ktreou nastavil brouzdál Google (který, mimo jiné poskytuje prostor pro můj blog...) v Číně. Pokud vás toto téma zajímá, nenechte bez povšimnutí článek Katky Jonášové "Zalepené huby aneb o čem se ani na internetu nepíše". Ukáže vám i širší obzory co se svobody slova týká.

Nohavice má nové entlování

2006-02-16T14:02:00.001+01:00

Po velúspěšné šňůře Pražská pálená, která proběhla v lednu tohoto roku, jakoby Jarek měnil svou image... Možná, že jí nemění - spíše jsem ji neznal - vlastně to ani není image. Nejdříve se rozhodl na svém napůl oficiálním webu publikovat vždy dvě nahrávky z každého koncertu (2006/01/25 Pražská pálená), až se na závěr sestavilo stejnojmené album, což už samo bylo poměrně zajímavé. Ale překvapení neustávala: v závěsu se totiž objevila soutěž o nejhezčí přebal tohoto 'alba', nakonec několik neplánovaných bonusů, jako je třeba povedená instrumentálka s brilantním zakončením Honzíkova cesta.

A teď? Nohavice má nové entlování - Jarek má svůj web v novém kabátě... Už je celý 'jenom jeho'. Jde na něm najít všechno možné od kalendáře s koncerty, biografii, až po různé interview a recenze. Některé rubriky jako kupříkladu diskografie zatím nejsou hotovy, ale to jistě přijde.

Ale aby toho nebylo málo, začaly se na webu objevovat i další písně. Písničkový blog. Sám autor píše: "Jsou pocity a nálady, které si přímo říkají o reflexi. Jak jinak než hudební... Životnost jednotlivých stránek tohoto zápisníku hudebních fejetonů bude různá - měřítkem bude vaše chuť se k nim vracet." Já se prozatím vracet budu...

www.nohavica.cz

Jeden svět 2006

2006-02-15T20:03:00.000+01:00

Osmý ročník mezinárodního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět pořádaný společností Člověk v tísni při České televizi se uskuteční v Praze od 1. do 9. března 2006. Jestli je něco, co opravdu stojí za to, pak je to nejen tato plejáda filmů, ale akce se svým poselstvím jako taková... Potkáme se?

Dne 5.3. ČT2 v rámci pořadu 'Večer na téma' uvede film My Beloved Child (Má milovaná holčička) a krátký film Nima.

Skauti mají po přihlášení skupinovou slevu na Jednosvětové pořady. Já se jistě na nějaké chystám, tak kdybyste neměli ke komu, stačí napsat. Podrobnější info je na skautské křižovatce...

„Jeden svět není pouze svědectvím o lidském utrpení. Je také poselstvím o síle sounáležitosti a o vůli vzepřít se násilí a bezpráví, je posilou lidské důstojnosti, víry a naděje.“

Václav Havel

www.jedensvet.cz
www.clovekvtisni.cz

Jaroslav Foglar za války

2006-02-15T11:01:00.000+01:00

V Reflexu 6/2006 vyšel článek o Jaroslavu Foglarovi doplněný o fotografie ze známé Dvojky. Pokud jste tuto informaci zatím nezaregistrovali, podivte se na něj. Jistě stojí za to...

Reflex 6/2006 Jaroslav Foglar za války

Zaklínač - Geralt z Rivie opět na ČT

2006-02-13T20:58:00.000+01:00

Sice pozdě, ale přece... Minulý týden jsem zahlédl na ČT2 třináctidílný pokračující se film na motivy knih Andrzeje Sapkowského. Zaklínač je zase na cestách...

Ač nevím, kde a jak se objevil zrovna třetí díl velice mne potěšil. Co mne však uchvátilo méně je, že stejně jako se objevil zase zmizel. Nemůžu nikde najít, kdy bude pokračovat svým čtvrtým dílem. Tak tedy nic než oči na stopkách a vzhůru novému dobrodružství při hledání po nocích...

Sapkowského dílo je velice obratnou hříčkou s nářečími, přízvuky, slangy a dalšími jazykovými prvky, ale ani velice povedený překlad knih, jak se mi jeví, by neměl zůstat nepochválen. V jeho textech je něco tejemného, dramatického, něco pohádkového ale vždy překvapujícího. Je to tak trochu jiná 'fantasy' než jakou vídáme denně...

Silou ani myšlením se s ním obyčejný člověk nemohl měřit. Dobrodružný polský seriál podle slavné fantasy Andrzeje Sapkowského (2002). Hrají: M. Żebrowski, A. Dymná, E. Wiśniewská, G. Wolszczaková, A. Chyra, M. Kozłowski, Z. Zamachowski a další. Režie Marek Brodzki

Geralt je hlavní postavou jeho povídek vydaných v knížkách Zaklínač, Meč osudu, Poslední přání a také románové pentalogie Krev elfů, Čas pohrdání, Křest ohněm, Věž vlaštovky a Paní Jezera. V dílech Sapkowského jsou zaklínači dokonalí bojovníci překračující možnosti lidského vnímání. Smyslem jejich existence je zabíjení stryg, vlkodlaků, upírů, bazilišků a dalších netvorů, které pronásledují lidi. Bělovlasý zaklínač Geralt z Rivie se však trochu "vymkl" z řad běžných zaklínačů. Není jenom mistrem různých druhů zbraní, ačkoliv sám nejraději zápasí s mečem, také trochu rozumí magii a je schopen bojovat s každým protivníkem. Nikdy nezůstává pouze chladnokrevným profesionálem, má lidské stránky a slabosti. Postupně vychází najevo, že neměl možnost si svůj osud svobodně zvolit, stejně jako je donucen draze platit za schopnosti a dovednosti nedosažitelné a často rovněž nepochopitelné běžným smrtelníkům. Proto vyvolává strach a zároveň nevraživost a odpor těch, jejichž životy vlastně chrání. Přesto je Geralt, podobně jako ostatní zaklínači "odsouzen" k vyhnanství a životu na samém okraji jakési středověké společnosti, jež v mnohém připomíná i naši současnost. Problémy, konflikty, fobie a rozpory "našeho" světa se zde promítají do světa imaginárního a fantastické postavy rytířů, čarodějů, trpaslíků a nebo elfů nám tak připadají důvěrně blízké a jejich jednání logické. Zaklínačova dobrodružství se neomezují pouze na známá dějová schémata žánru meče a magie (sword and sorcery), právě proto jsou tak zajímavá a přitažlivá.

Podle cyklu Andrzeje Sapkowského povídek vznikl celovečerní snímek Zaklínač, a také stejnojmenný dobrodružný fantasy seriál, který natočil režisér Marek Brodzki. Znamenitou hudbu k seriálu napsal známý polský rockový skladatel, muzikant a hudební producent Grzegorz Ciechowski. Postavu osamělého zaklínače Geralta z Rivie vytvořil Michał Żebrowski (Pan Tadeáš), jeho přítele, barda a hudebníka Marigolda hraje Zbigniew Zamachowski (Plukovník Kwiatkowski, Ohněm a mečem, Ahoj, Terezko).

Česká Televize - Zaklínač

Čína a lidská práva?

2006-02-13T16:47:00.000+01:00

V minulém čísle Repketu se objevil článek který komentuje, jak probíhá vyhledávání na velkém brouzdálu Google v Číně. Když jsem ho četl, naprosto mne šokovalo, že se něco takového může dít. Ne omezovaní lidských práv, o tom všichni víme a bouří to naše emoce již notnou dobu, ale to, že světový megabrouzdál a fulltextový vyhledavač si dovolí něco takového, jako znepřístupňovat jisté weby, či předstrkávat upravené dokumenty...

Reflex 05/2005 Gentleman.cz

Borovice poutníků

2006-02-07T19:42:00.001+01:00

Člověk kráčí, nese se sněhem... Nohy ho zebou, tváře mu planou. Je unavený. Celý den bloudí po kraji který nezná, ale cítí se tu vlastním. Ve vzduchu se nese hvizd větru, ve chvílích ticha ozdoben zavolaním mohutného ptáka. Usednout a spočinout pod stromem. Pod stromem stromů. Pod Borovicí.

Borovice a strom stromů? Její mohutné paže se napřahují do dálky, její kůra krásně voní, její prstíky příjemně hladí, její koruna nechá pobývat ve svém náručí třeba jmelí, její kořeny chrání každého poutníka. Jak jinak, než královna?

Tam, kde jsou Borovice nejmohutnější a sahají svými větvemi téměř na zem, najde poutník své místo. Tam složí svou hlavu. Vedle Borovice hromady sněhu, pod ní však travina. Na straně, kde jsou větve nejřidší výše nad zemí a kořeny nejotevřenější, tam bude každý přivítán i za nevlídného počasí. Když pak rozdělá svůj ohníček a kouř stoupá mezi větvemi nahoru jako by šplhal po každé z paží, královna se o něj stará, nikomu jej nevydá.

Když pak za noci 'venku' sněží, nebo se žení čerti, poutník spí svým klidným spánkem. Na chvilounku ho neprobudí ani kapka, ani vločka, ni chlad. Borovice září svým klidem, sílou a energií kterou předá každému, kdo o ni požádá. K ránu mne probudí jen zaskřípění větve - jako by na pozdrav, jako by oznamovalo nový den a poté loučení...

Ale ten, kdo si vezme kousek borové kůry nebo šišku s sebou, může se těšit už jen na další shledání, které se mu jistě povede zanedlouho, protože kdo jednou pod borovicí spal, je od teď dozajista král...

Nevím, leč....

2006-02-05T22:21:00.000+01:00

"Vůbec se domnívám, že je dobré číst povídku velmi chytré ženě, protože právě tato polovina lidského rodu je někdy ve svých pěkných exemplářích nadána absolutním vkusem, podobně jako jsou někteří lidé nadáni absolutním sluchem."

Issak Babel, 1937

Pražská pálená

2006-01-25T10:14:00.000+01:00

Příznivci Jarka Nohavici nyní můžou stahovaj písničky tohoto interpreta legálně z internetu. Dozvěděl jsem se tak od jednoho přítle, který nedávno navštívil jeho koncert. Zabrouzdal jsem na Jarkův web a opravdu:

"Na každém z jedenácti pražských koncertů zahraje Jarek vždy dvě skladby, které pravidelně nehraje. Bude se jednat o písničky, které nikdy oficiálně nevyšly, někteří z vás na ně možná už zapomněli, někteří je budete slyšet poprvé. Tyto dvě skladby se vždy následující den objeví na tomto webu ke stažení ve formátu mp3. Postupně budete mít možnost si z konečného počtu 22 písniček sestavit a vypálit unikátní MP3 CD, které Jarek pojmenoval PRAŽSKÁ PÁLENÁ. Dramaturgie CD není definitivně určena. Na konci turné bude k dispozici ke stažení i obal a možná i některé další bonusy."

www.nohavica.cz/praha2006

Zima, jak ji neznáte 2006

2006-01-24T14:49:00.000+01:00

Zima, jak ji neznáte 2006 proběhla. A bylo o ní slyšet. Nejen že jsem dělal několik interview do rádií, novin a televizí, ale přišel i redaktor ČTK. Jeho článek jsem umístil na web ORJ Praha 10. Jsou tam i fotky, takže račte nahlédnout...

Povánoční cestování

2006-01-11T13:23:00.000+01:00

Konečně se mi povedlo přidat nějaké fotografie z mého zimního, vánočně osamělého i novoročně společnského cestování, vandrování a týpkování... Ty najdete ve Photothece. Snad se mi povede vše popsasti i jinak, než jen pár obrázky...

Pour Féliciter 2006

2005-12-23T11:33:00.000+01:00

Je to neuvěřitelné, ale zase máme rok za sebou. Ať už Vánoce bereme za svoje či nikoliv, ať už sdílíme myšlenku s darováním drobných dárečků či ne, jsou Vánoce časem hodnocení uplynulého roku. Asi málokdo z nás ho o Vánočních svátcích nehodnotí, protože často si ani neuvědomí že tak již činí...

Ať už je to jakkliv, přeji všem klid, mír a pohodu o Vánocích, příjemná předsevzetí na Nový rok a mnoho Lásky se špetkou toho Štěstí v roce nadcházejícím.

Jen Žáček

Lednové jaro

2005-12-22T18:20:00.000+01:00

Pak budete mít jasnosti, pravdy, upřímnosti co srdci libo. Střecha tohoto bídného života, na nějž si tolik stěžujete, se rozevře a my všichni bok po boku vstoupíme do vznešení říše svobody. A i kdyby se nám nepodařilo dosáhnout tohoto konečného završení, kdyby mělo být všechno horší než předtím, kdyby celá pravda měla být nesnesitelnější než pravda poloviční; i kdyby se mělo ukázat, že ti, kdo mlčí, jsou vskutku pravými strážci existence, kdyby namísto slabé naděje, již dosud máme, nastoupila čirá beznaděj, stojí to přesto za pokus, protože člověk netouží žít, jak je žít nucen.

Franz Kafka, Výzkumy psa

Zlaté časy médií v Národním muzeu

2005-12-21T13:14:00.000+01:00

Navštívil jsem výstavu Zlaté časy médií. Výstava poměrně zajímavá, ale musím se přiznat, že jsem od toho očekával víc...mnohem víc... To co jsem se dozvěděl si mohu najít prakticky v jakékoliv knize o historii médií. Výstava je z převážné většiny sestavena z textu a několika zvukových a vizuálních nahrávek (například fotbalových přenosů rozhlasem). K vidění je také dokument 'cesty příspěvku' do Českého Rozhlasu, můžete si vyzkoušet 'nahrávací studio' (počítač s mikrofonem), nebo jaké to je, když čtete odraz textu z kamery která vás snímá. Můžete se podívat co to je ČeTKa (dozvíte se tedy asi ve dvou větách), když uvidíte obscéní obrázek líbajícího se Klause a Havla víte, jak jednoduché je dělat fotomontáže, kouknete se do hospody kde běží televize, stejně jako ve vedlejší domáctnosti, projdete kolem vitríny s propagačními předměty médií a nakonec si můžete přečíst pár vět o serióznosti médií a jejich konzumentech.

Myslím, že tato výstava zaujme školáky, s pochybami bych uvažoval nad středoškoláky, ale pro oddech není špatné jí prolétnout... A co jsem si z toho odnesl já? Prohlédl jsem fotomateriál a pokoušel jsem si do hlavy vtlouci nějaká jména, ale to co jsem si opět připoměl a zvedlo mi náladu bylo Borovského rčení: "Moje barva červená a bílá, moje heslo poctivost a síla..."

Kamínky zpod brnění

2005-12-07T16:30:00.001+01:00

Na webu Třech kamínků se objevila pozvánka na spoelčný hudební večer. Přijďte, rádi vás uvidíme...

Fotografie z podzimu

2005-12-06T16:23:00.000+01:00

Konečně jsem se dostal k tomu uploadovat fotky. Některé z nich jsou už od počátku října, ty nejposlednější z listopadu. Jako první můžete mrknout na obrázky z mého podzimního víkendu, dále fotky z okolí Ledče nad Sázavou a v neposlední řadě vzpomínky z mé návštěvy Zadní země - Českého Švýcarska popsané ve článku Náročný víkend. Jsou jako obvykle ve Photothece...

Setkání

2005-12-02T20:49:00.000+01:00

Včera večer jsem cestoval metrem. Navzdory večení hodine bylo až dost plné. V jedné stanici téměř všichni vystoupili. Posadil jsem se. Náladu jsem měl báječnou a přemýšlel jsem si o všem možném co na mne čeká v následující den. Když jsem se probudil ze svého zamyšlení, seděla naproti mně slečna. Měla špunty a v nich svůj malý orchestr, který hrál jen pro ni. Seděla jako zvířena která chce splynout s prostředím a nevnímá žádné okolní podněty. Ačkoliv nedávala nic najevo, pocítil jsem náhlý smutek… Bylo to zvláštní. Tušil jsem značné napětí. Její smutek. V tom na mne z druhého konce vozu někdo mává. Byl to jeden známý skautský vedoucí. Sedl si vedle slečny. Začali jsme se bavit, ale přesto jsem se nemohl plně soustředit a byl jsem neklidný. Kdybych jí mohl nějak pomoci, třeba jen vlídným slovem, nebo třeba pohlazením, úsměvem. Ale nechtěl jsem ji ‚rušit‘ a věnoval jsem se rozhovoru. Na chvilku mi přišlo, že má vlhké oči, ale asi se mi to jen zdálo. Co jsme probírali jsme probrat nestihli, ale ač to bylo sebedůležitější, přišlo mi to tak povrchní, nepodstatné a nepatrné ve srovnání s tím co musela prožívat ona. Samozřejmě že mi do toho nic není. Ale přesto! Má nálada se změnila. Těsně předtím než jsem vystoupil, jsem naposledy zahlédl její tvář: hudba vyhrávala, ona hleděla stále dopředu na stejné místo, do prázdna, do minulosti, do lepšího světa… V jéjí tváři byla bolest a stékaly po ní pramínky slaných slz. Velice mne mrzelo, že jsem jí nedokázal pomoci. Pche – pomoci – jak to asi zní? A jak bych toho dosáhl…zrovna já… Ale asi je pravdou že jsou chvíle, kdy se druhému pomoci nedá a potřebuje vlastní čas. Asi…

Totalita aneb cesta tam a zase zpátky

2005-11-21T08:03:00.000+01:00

V Respektu je zmínka o Mikulášském semináři: jako komerční příloha se objevila Totalita aneb cesta tam a zase zpátky (pdf). Myslím, že je to docela povedené...

více se dozvíte na:

- btw. veškeré lístky v on-line shopu jsou už dlouho vyprodané a to i přes to, že jich bylo dodatečně několik desítek přidáno

...potkáme se...?

Malování potmě

2005-11-06T10:38:00.000+01:00

Shlédnul jsem dokumentární film pana Štingla (2003) na ČT2 Malování po tmě. Musím říci, že na mne opravdu zapůsobil. Určitě si najděte chvilku a mrkněte se na něj při dalším vysílání...

Nevidět neznamená nemít bohatou obrazotvornost a nemalovat. Překvapující zpověď atletky Pavly Francové-Valníčkové.

Nevidomou Pavlu Francovou-Valníčkovou znají televizní diváci jako vynikající atletku a lyžařku, držitelku rekordů a nejcennějších medailí z paralympijských her. Dokument, který je zčásti jejím dialogem s režisérem a přítelkyní, výtvarnicí Bárou Hubenou, vypovídá o jejím pohledu na svět, jak jej my ostatní vidět nemůžeme. Její výpověď o pocitech, zkušenostech, láskách, snech a hledání je zasazena do výtvarného rámce. Pavla se velmi často vyjadřuje kresbou. Všechno, čím žije, co potřebuje a prožívá, se promítá do barev. Barvy neslouží jen k ilustraci, ale i k ztvárnění asociací, které se k věcem či jevům vztahují. Postupně zapomínáme na to, že Pavla nevidí. Ona sama o svém handicapu hovoří věcně a přemýšlí o své schopnosti jakéhosi vnitřního vidění.

Při vzpomínkách na dětství se Pavla Francová dotkne rodinného zázemí a významné role, jakou v jejím životě sehrála matka. Přivedla ji ke sportu, svým přístupem k její oční vadě a praktickým stránkám života v ní vypěstovala mnohé z potřebných vlastností. Dětství má svou barevnou škálu odvozenou od vzpomínek na konkrétní věci a situace.

Velmi silným momentem byla později snaha postavit se na vlastní nohy a silnou osobnost matky vzdálit vlivu na svůj vlastní život, stejně jako poměrně nečekané ukončení sportovní kariéry. Atletika pro ni není jen vůle a cílevědomý trénink, medaile a pozornost novinářů, ale i potřeba partnerství, síla motivace k překonání překážek i vlastnosti, které později mnohokrát potřebovala alarmovat.

Zmiňován je i pobyt v zahraničí a cesty do exotických zemí, vždy jako další impuls a zdroj nových zkušeností. Fantazie získává nové podněty prostřednictvím zvláštních setkání a zážitků spojených s přírodou, svou roli sehrává rytmus, tanec, doteky a sny.

Jakoby mimochodem je zmiňováno krátké manželství a rozchod. Cítíme, že otázka kvality vztahů, jejich trvalost, možnost spolehnout se na někoho a důvěřovat mu, stejně jako otevřenost, s jakou rozkrývá svůj vlastní vnitřní svět, je pro ni velmi podstatná.

Všechno, čím žije, co potřebuje a prožívá, se promítá do barev a zmiňuje jejich prostřednictvím. Dny v týdnu i telefonní čísla mají své barevné vyjádření. Barvy jí neslouží jen k ilustraci, ale i k ztvárnění asociací, které se k zmiňovaným věcem či jevům vztahují.

V průběhu dokumentu jako bychom zapomínali na skutečnost, že Pavla nevidí. Ale ona sama svůj handicap připomene a hovoří o něm věcně, jako o dávno zvládnutém faktu a nahlas přemýšlí o své schopnosti jakéhosi vnitřního vidění. Předem vlastně odpovídá na otázku, jaké by to bylo, kdyby opět nabyla schopnost vidět svět kolem sebe.

Původně byl tento dokument zamýšlen jako rozhovor s Pavlou, ale postupně, během přípravy a natáčení, se stal víceméně monologem hlavní hrdinky, do něhož svými otázkami zpoza kamery vstupuje režisér Pavel Štingl. Významná je účast výtvarnice Báry Hubené, která se v dokumentu objevuje jako partnerka v tvůrčím dialogu a první vnímatel kreseb a výtvarných projevů.

dramaturg: Aleš Jurda
vokální improvizace: Pavla Francová
animace: Bára Dlouhá
spolupracovali: David Čaš, Tomáš Benda, Tomáš Táborský
výtvarná spolupráce: Barbora Hubená
technická spolupráce, zvuk: Michael Míček
zvukový mix, střih: Tonička Janková
kameraman: Miroslav Janek
vedoucí produkce: Renata Vlčková
šéfdramaturg: Lenka Poláková
šéfproducent: David Boháč
scénář a režie: Pavel Štingl

zobrazit všechna vysílání pořadu
zobrazit životopis Pavly Francové Valníčkové
převzato z http://www.czech-tv.cz

Návleky

2005-11-03T15:07:00.001+01:00

Ať už je název příspěvku jakkoliv prozaický, dnes jsem si vzpomněl na jednu událost z letošního času velikonočního: vydal jsem se na putování po horách. Útočiště mi poskytnul Národní park Šumava. Když jsem se chystal, chtěl jsem si s sebou vzít návleky, ale nemohl jsem je najít. Až později jsem si uvědomil, že jsem je půjčil jednomu příteli. Šumava pod sněhem - opravdu nádhera. Sněhu po pas. Jsem mokrý, je mi zima, ale je mi krásně. Večer ulehám pod borovicí. Pod borovicí poutníků, ale o tom až jindy. Když večer za soumraku sedím téměř nahý na spacáku hledím na krajinu, kterou ozařuje měsíc. Všude klid. Teplý vzduch vane, pode mnou více jak metr sněhu...

Ráno vstávám časně s hlasy ptáků. Těším se tomu, že toho mnoho stihnu. Snídám až po několika kilometrech na slunném kameni uprostřed lesa. Cítím se jako král. Když jsem si mazal bochánek máslem a připíjel čerstvě umletou kávu, vzpomněl jsem na ty, s nimiž se mám v některý z dalších dní sejít. Napsal jsem:

Návleky jsem hledal marně,
cítím se jak na plovárně.
Kalhoty mám po kolena mokré,
je mi zima, ty jeden lotre!

Co však možná zachránit Tě může,
od zarývající se rány do Tvé kůže?
Přivez litr rumu a nebo vodky
a nezapomeň čisté spodky.
A nebo místo toho návlek jeden,
jinak potáhnem se domů s vředem...

Nesplníš-li moje požadavky,
sjednej aspoň náhradu,
jinak zapomeň na ňáké vdavky,
nebo přijdeš o hlavu...

Máš však štěstí, milý brachu.
Sedě na rozcestí, slunce pasu.

A pak?

Náhlé zvěsti: v sluncejasu,
bochánek a čerstvá káva přivedou mne zpátky ke cti...

věnováno Štěpánu Urbánkovi

Náročný víkend

2005-10-25T23:14:00.000+02:00

Rozhodl jsem se a zatoužil jsem po tom, vyrazit někam ven. Do přírody. Patrně poslední listopadový víkend. Zkusil jsem obvolat několik přátel a nakonec se se mnou jeden odvážlivec vydal.

V rukou třímám pana Nevrlého. Chvály Zadní země nás budou doprovázet celé putování... Pro toho, kdo neví kde "Zadní země" leží, jde o Labské pískovce, Šluknovský výběžek, hranice s Německem. Procházíme našimi končinami a dálemi "cizích" sousedních krajů, když si sem tam přeskakujeme přes pomyslné dělítko na mapě. Je opravdu nádherně. Místy sice mnoho túristů, ale kraj mi naprosto učaroval.

Hledáme vodu, ale nemůžeme ji nalézt. Jsme někde v druhém pásmu Národního parku České Švýcarsko. Je večer. Zpěv ptáků se nese po kopcích a šelest listí mu přizvukuje. Náhle zaslechnu dobře známý zvuk. A zrovna ve chvíli, kdy jsme se chystali si najít podle knihy místečko k přenocování: dvojitý skalní převis zvaný Ludwiksloch - Ludvíkův brloh. Za zády se nám objevý vůz správy NP.

"Dobrej den, kampak, kampak? No vidím že jste na těžko, takže si nebudeme nic vykládat...."
Pan ochranář byl moc hodný: vysvětlil nám vše důkladně, kde je první zóna, že se do ní smí jen po značených a že jsme jen kousek od jejího počátku, a tak dále, a tak dále... Když se zmíním o knize pana Nevrlého, je vše jasné: "Jo, tak to tady hledám marně už čtyřicet let. A nikde nic, je to zajímavý..."

Ke konci sáhodlouhého rozhovoru nám doporučil, vzhledem k zákazu nocování v NP, ho opusit i když už je šest hodin. Jistě mohli bychom se schoval do prvního lesíku, ale řekl jsem, že půjdeme...

Už teď jsme měli celý den za sebou, v tlapkách kilometry lesů, soutěsek úžlabin, klesání a stoupání... A teď ještě narychlo ven z parku. A takový "kousek"...

Do nejbližší vesnice dorážíme za tmy. V tom se vedle nás zastaví opět ten samý vůz a chválí naší rychlou chůzi, vzhledem k denní dálce. Ale přesto: než tu přespat pak se vracet zase zpět do rezervace se nám nechce. Zkusíme spojení do Prahy. Nic. Tak tedy stopem. Nohy nás bolí, ze starých bot otlačené paty. Nejdříve se dostáváme na hlavní tah směrem na Děčín. Tam pak dlouhé dvě hodiny stopujme. Nakonec nám zastaví mladá slečna, která jede sama. Bohužel jen do vedlejší vesnice. Stejně tak jako mladík, který zastavil chvilinku po ní. Zkoušíme tedy znovu vlak, ale nic.

Když se občerstvíme, vydáme se hledat místo k noclehu, abychom mohli ráno vstát a odjet první vlakem ještě před sluncesvítáním. V lesíku, kde jsme si chystali ustlat zřejmě znepokojujeme majitele psa z nedaleké chatky, který nás prozradí. Než abychom dostali kulku do zad, nebo abychom byli oslněni svitem baterky, odebíráme se k ústupu.

Na druhé straně od nádraží, kousek za výhybkou na severozápad a severovýchod se ukládáme v měkké trávě pod širým nebem.

V noci nás budí déšť a tak si rychle stavíme přístřešek. Když je hotovo zjišťujeme, že je skoro čas na vstávání. Na chvíli zalehneme, ale pak přeci jen balíme... Šraňky už padají. Máme jště pár minut. Na zádech batoh, přes rameno brašnu, narychlo v ruce spacák a malý ručník jež jsem našel na poslední chvíli ležet v trávě. Děkuji za něj...

Běžíme na vlak. Už ho slyším z poza mých zad. Přidávám do svého běhu na špičkách. Nohy bolí. V tom škobrtnu o jeden pražec. Letím vzduchem. Najednou ležím na zemi, hlavu opřenou o kolejnici a vlak projíždí kolem. Doslova sesbítám vše co ze men zbylo a pokouším se znovu dostat do běhu. Moc to nejde, mám zničené levé koleno a nebýt toho ručníku, který jsem náhodou vložil mezi bradu a kolejnici, asi bych měl o pár zubů méně.

Pohled na nás musel být asi vskutku imposantní. Dva blázni spící na nádraží běží za tmy na první ranní vlak. Stihli jsme ho...

Nevím, dza to bylo vzrušující, ale myslím, že pokud bych chtěl jezdit s přátely na podobné putování, asi se mnou už nikdy nikdo nepojedee....

Zvrat nehrozí...možná...

2005-10-18T15:14:00.000+02:00

Tento týden se v Respektu objevil článek, který mne velmi oslovil: jde o článek Marka Švehly Zvrat nehrozí, možná. Opravdu mne zaujal. Jde o rozhovor s američanem Ericem Bestem, v Česku žijícím novinářem, komentátorem, sofistou... Podtitul článku zní "S Ericem Bestem o české svobodě, Paroubkově nechápavosti a výhře matky přírody". Jeho reakce jsou vskutku zaujímavé a mně velice blízké. Asi by se mi líbilo umět odpovídat na otázky tak přímě jako on. Je to prostě obraz člověka, který koresponduje s morálním jednáním tak, jak si ho já představuji. Především ta rozhodnost a odhodlanost je v našich končinách vzácná.. Vím není zdejší a ani chamtivý, nebo egoistický jako čech, ale třeba jednou, za několik let nebo desítek let to tu bude vypadat podle našich představ...

Zde je odkaz na web Respektu, kde dříve byli k přečtení články on-line. Nyní však musíte mít roční předplatné, abyste měli ke článku přístup. Nemáte-li tedy účet u respekt.inway.cz asi vám nezbude nic jiného, než si koupit v tištěné podobě noviny...

Respekt 42/2005 Zvrat nehrozí, možná

Podzimní čas

2005-10-10T22:07:00.000+02:00

Stojím na pražské zastávce. Slunko mi svítí do tváře. Vítr vane. Je to vítr nesoucí s sebou barvy i tvary podzimu. Jeho vůně je ořechově nasládlá. Vypadá to na poslední víkend léta. Nebo první podzimu? Nevím, ale bude to nádhera…

Teď jsem uprostřed plání vedoucí odněkud někam. Přede mnou i za mnou dálka, vlevo i vpravo nekonečno. A je tak nádherně. Cítím se opravdu svobodný. Jít tam, či tam… Kam jen si oko nebo srdce zamane, tam mne nohy ponesou.

Maršíkov. Starý kostel celý ze dřeva. Kdysi bez jediného hřebu. Dnes však mu pomáhají stát a jsou mu oporou. Škoda, ale kostel je přesto krásný. Jen skrze dřevěné mřížoví hledím dovnitř: zemi tvoří staré, velké, rustikální, jen málo opracované kameny. Na ně skrze dřevěné lavice prosvítává slunko. Barokní světlo, řekl by klasik. Vše vypadá skromně, ale přesto živě a v žádném případě chudě. Člověk má hned lepší náladu když to vidí.

Velké Losiny. Krásný zámek nesoucí vrypy dlouhé doby. Povětšinou renesanční prvky, ale semtam se objeví i něco jiného. Vše nahání trochu hrůzu, když si představím, kolik žen zde trpělo v době velkých Čarodějnických procesů. Dle knih, kterými jsem listoval, to byla asi stovka duší. Mráz mi přechází po zádech…

Údolí Desné. Ruční papírna ve Velkých Losinách. Snad jako jediná na našem území vyrábějící bez ustání ruční papír již od sklonku 16. století. O papír se tu opravdu starají s láskou. Vždyť byť jedinému listu se dostane pozornost třiceti rukou, kterým mám možnost nahlédnout pod prstíky. Každý se stará o list zatím nehotového papíru jak nejlépe dovede. Umění, využívané k umění. Grafici, hudebníci, ale i spisovatelé se stejnou odhodlaností a respektem zdobí papír svými značkami. I zkušenosti, které čiší z očí „papírníkům“ jsou pozoruhodné. Báječné. Jsem rád, že něco takového u nás opravdu „je“.

Lázně. Ať jsem tu a nebo tam, v tomto kraji je to samá lázeň a vlnka. Zřejmě aby si „pánové“ zdejších končin mohly špendýrovat nejen nad úchvatnou krajinou, ale i nad teplou vodou zahřívající jim nožky. Nakonec proč ne. Je to příjemné…

Mířím na sever. Vychutnávám okolní rovinu. Najednou z ničeho nic se přede mnou objeví. Nadechuji se a cítím ten vlahý, čerstvý vzduch vanoucí ze severu. Mám zase pocit toho, jak jen jsem malý a nicotný… Vůbec jsem to tak náhle nečekal. Najednou se objevily. Hory. Ve svých podzimních barvách vypadají něžné tvary opravdu kouzelně. Prostě podzim jak se sluší. Nemůžu se vynadívat. Naštěstí není spěchu.

Červenohorské sedlo. 1013 metrů nad mořem asi 260km od matičky Prahy. Rozhled do širé dálky. Křivky kopečků a hor dramatizuje zapadající slunko a jejich siluety v oparu jsou teď pány kraje. Společně s chladem se hlásí o večerní, dnes poslední slovo.

Neskutečně krásný čas. Již dlouho jsem necítil to, co po této cestě. Plný sil, radosti a odhodlání se vracím zpět. Ale vím že bude příště. Už teď se těším. A nestihnu-li to, pak už mne čeká úchvatná a mocná zima. Naviděnou…

Tři Kamínky zase v Praze...

2005-10-07T16:44:00.000+02:00

Tři Kamínky pořádají 18. 10. 2005 další koncert. Pozvánka je na jejich webu. Uvidíme se?

Báječný večer

2005-10-03T21:17:00.000+02:00

Vítr mi fouká do tváře. Boty jsou vlhké. Ramena unavená. Takový správný večer po návratu z přírody a ještě k tomu je to večer podzimní, který se probouzí ze svého letního spánku... Barvy, chlad, tvary, vlhko...

Nejlepší příležitost na to, setkat se s přáteli. Vlastně si tu příležitost jen hledáme: příležitostí by mohlo být cokoli, kdyby se nám to hodilo, ale dnes jsem to cítil - bude to naplňující a osvěžují setkání s blízkými přáteli. Sedíme okolo stolu jedné kavárny a náramně se bavíme. Tu o tom co je, tu o tom co bylo, ale i o tom co bude. Pronikavá vůně kávy se vznáší ve vzduchu, a tak společně s hudbou dělají kavárnu kavárnou. Pánská jízda. Už chybí jen whisky a kubánské doutníky, k čemuž má ale každý z nás dostatečný odstup. Hrubé hlasy pánů vyruší postava ženy. Mladé ženy. Přistoupí a táže se mne, ovládám-li hru na kytaru. Odvětím, že jen trochu a pohédnu jí do očí. Ani si přitom nevšimnu, že třímá v ruce onen hudební nástroj. Když ho zahlédnu, zalekám se, že mne snad chce požádat, abych teď, na místě zahrál, ale nic neříkám.

"Chic jí dát někomu, kdo na ni bude hrát..." Udiven hledím.
"A to jen tak?", zeptal jsem se, když jsem si úvědomil o co jde. Proč? Běhalo mi hlavou proč ji chce někomu dát? Nádherná kytara se zvukem, o kterém jsem v té chvíli neměl ani tuchy.
"A co za ní chcete?"
"Nic, jen ji chci dát někomu, kdo na ni bude hrát", opakovala... Pořád jsem tomu nerozuměl a nějak nevěřil. Mám pocit, že jsem se zeptal i něco ve smyslu proč, ale odpovědi se mi nedostlao. Jeden z mých přátel prohodil něco o bazaru a o hromadě peněz a tak slečna řekla, že neví, když pohlíží na mé přáte, zda si to ještě nerozmyslí. Celé se to seběhlo dost rychle... Najednou jsem měl kytaru v ruce a nevěděl jak se odvděčit.

Hledal jsem v batohu mezi svými poklady, ale nenašel jsem co jsem hledal. Tak ji alespoň pozveme na náš koncert. Báječná myšlenka. Dáme se tedy do toho: kdy, kde, v kolik? Ne to se nehodí tak jindy. Konečně se shodujeme všichni. Tvoříme pozvánku, kterou podepisujeme a pak ji předávám slečně sedící u vedlejšího stolu. Snad přijde.

Je to zvláštní: jakoby v sobě ten nástroj třímal něco...něco jako vzpomínku. Dlouhá, zlatozelená, károvaná šlajfa taky asi není ozdobou jen tak. Trochu mne děsí představa vzpomínky na něco smutného, těžkého, bolestného... Na chvilku mne také napadne jaká je to náhoda: moje kytara je rozbitá. Přemítám, zda jsem se o tom předtím nezmínil. Nevybavuji si to. Nejspíš ne. Nebo to nebyla náhoda, ani osud, ale něco promyšleného? Nevím, ale kytara hraje opravdu nádherně, mocně a naprosto rozhodně. Mám z toho smíšené pocity, ale po prožitém večeru naprosto báječnou náladu. Děkuji, slečno...

Web "Postavme školu v Africe"

2005-09-26T11:29:00.000+02:00

Dnes jsem rozeběhnul nový web projektu Postavme školu v Africe. Je na http://www.skolavafrice.cz Pokud možno uvádějte do všech materiálů souvisejících se sbírkou tuto adresu. Jde o další prostředek pro komunikaci s veřejností. Snad se bude líbit a najdete na něm vše co potřebujete, nebo chcete vědět.... Když budete mít jakékoliv připomínky, nápady, nebo náměty neváhejte mi je poslat.

REPORT: Etiopské příběhy

2005-09-21T16:33:00.000+02:00

Náprstkovo muzeum na Betlémském náměstí. Večer se šeří a uvnitř přízemního sálu se cosi chystá. Na dvoře se pomalu začínají scházet mladí lidé. Po chvíli je jich tu bezmála 50 a trochu nervózně postávají a čekají, co bude. Pojednou je slyšet sílící bubny a africké rytmy, které nás zvou dovnitř. Dav se začíná hrnout skrz chodbu do prvního přízemního sálu proti schodišti. Sál nevypadá zrovna používaně, na zdech jsou ocelová lana s háčky určenými k zavěšení obrazů, před okny stojí řada paravanů pokrytých látkou. Tmu deroucí se zvenku odhání bezpočet kuželů světla vrhaných lampičkami stojícími podél zdí. Dav rychle obsazuje oprýskaná sedadla známého architekta. Zvenku kdosi přináší ještě několik laviček, míst není dost. Stále přichází další lidé, je jich tu už okolo stovky...

V čele sálu pod promítací stěnou vyhrává trojice bubeníků ze skupiny TiDiTaDe. Etnická hudba snad inspirovaná africkými rytmy duní sálem a vyzývá k pohybu. Po doznění přichází kluk v černém triku se stylizací žirafy - mají je všichni pořadatelé. Jmenuje se Lupen a vlastní mobilní telefon, osobní počítač a kdoví co ještě. Alespoň toliko o sobě řekl na uvítanou. Co tím asi sleduje, nikdo netuší. Představuje bubeníky a po pár slovech zase mizí. Slova se ujímají opět bubeníci. Hrají moc pěkně, když tu se zezadu plíživým tancem přiblíží dvojice mladých žen stylově oblečených do sukní a krátkých tílek zakrývajících jen to, co jest třeba. Tančí v rytmu bubnů a hudba graduje, stejně jako jejich tanec. Hned je to zajímavější. Dalších pár Lupenových slov upozorňuje na umístění záchodků a přítomnost požárních hlásičů, takže tu nemáme rozdělávat oheň... Zve všechny na vernisáž výstavy fotografií z přípravy dnešního večera, z jeho průběhu a z přípravy projektu „Postavme školu v Africe II“, která se bude konat 10. října od 20 hodin ve výstavní kavárně Dobrá Trafika (Korunní 42, Praha 2). Prý je zván každý koho to bude zajímat.

Program pokračuje velmi podobným stylem další čtvrt hodinku. V pauze Lupen představuje Křečka - Jena Žáčka, který celý večer spolu s Veverkou a Ijáčkem z Obvodu Praha 10 připravil. Vlastní prý byt 2+1, automobil, počítač a mobilní telefon. Řekne co nás dnes čeká a hned pak následuje přednáška, či spíše vyprávění, jednoho z pracovníků nadace ČvT Ondry Zapletala, o poměrech v Etiopii, o životě tamních lidí, náboženství, vzdělání, hospodářské situaci a dalších věcech. Ondřej prý vlastní počítač, mobil a má v kapse peníze na cestu busem do Brna. Ač slova prokládá vtipnými poznámkami, radostný pohled promítané fotografie z cesty po Etiopii rozhodně neskýtají. Lidé se na nich sice často smějí, ale doprovodný komentář jasně poukazuje na všudypřítomnou absenci věcí nutných pro zajištění základních životních potřeb lidí, o zvyšování životní úrovně nemluvě. Vždyť většina z nich se napájí ze stejných zdrojů, ve kterých se koupe dobytek, zemědělství je odkázáno na staré techniky, výjimkou není u těch šťastnějších dřevěný pluh tažený párem skotu. Nic tu nezáří novotou, všude posedávají žebrající lidé. Těžko bychom hledali takové věci, jako je televize, kávovar, počítač, automobil, na mnoha místech není vlastně ani zavedena elektřina. Na druhou stanu v poměru k absenci pitných zdrojů je to opravdu marginálie. Jako nádobí lidé používají leccos, od starých džbánů až po rezavé plechovky od čehosi. Jeden z velkých problémů je negramotnost velké části populace. Školy praskají ve švech, když už jsou nějaké nadosah. Upadá tu zemědělství, ale i jiné druhy lidské činnosti, protože obyvatelé postupem času zapomínají po dlouhé věky objevované základní principy. Například orání půdy po spádnici vede k odvádění vody z polí, místo aby byla vláha zadržována. Zvláštní, asi by málokoho z nás napadlo toto řešit. Třeba je to další známka chybějícího vzdělání. A tak by se dalo pokračovat.

A je tu přestávka. Většina lidí se hrne ven, kde je stůl s nápoji. V předsálí se nachází „Etiopský bazar“ - místo, kde si můžeme koupit nějakou tu upomínku... Pobyt na vzduchu přijde vhod. Diskutuje se o všem možném, co se Etiopie týká i netýká.

Další část programu zahajuje opět tanec v rytmu bubnů. Když přicházíme na svá místa, máme na židlích položené pamětní kartičky. Začíná druhá část promítání fotografií a přednášky. Pak už se vše točí kolem loňského ročníku akce „Postavme školu v Africe“, která dala vzniknout jedné opravdové škole v Asore, v jižní Etiopii. Při sbírce konané vloni v říjnu se vybralo něco přes 1 200 000 korun a škola, která funguje již od minulého školního roku, bude oficiálně předána úřadům kolem 22. září. Nejde o nic, co bychom znali z našich končin. Je to pár zdí, tabule, záchody a také základní učební pomůcky. Je vidět, že peněz by sem mohlo ještě hodně přitéct, než bychom se tu cítili podobně, jako je tomu v některé z našich škol. Ale takový „luxus“ se zdejším dětem asi hned tak nedostane.

Po vyprávění o loňské akci se slova ujímá Křeček, aby uvedl letošní ročník sbírky „Postavme školu v Africe II“, která se koná 11. - 13. října. Stejně jako vloni je vybírání v rukou mladých skautů, kteří vyrazí do ulic a dají lidem alespoň tušit něco o tom, že kdesi na jihu jsou děti, které také chtějí základní vzdělání ač jim ho stát nemůže automaticky zajistit. Letos chtějí organizátoři využít větší povědomí lidí o tomto projektu a plánují několik „stánků“ na frekventovaných místech, kde bude pestřejší program, celá škála informací o smyslu sbírky a o opravdovém využití. Vždyť škola v Etiopii je skutečná. A stojí právě díky lidem, kteří přispěli svými penězi. A také díky mladým "výběrčím" nebo spíše "informátorům", kteří zaujali kolemjdoucí a dokázali prezentovat smysl projektu takovým způsobem, který vzbudil v lidech snahu pomoci tím nejschůdnějším způsobem - větší či menší sumou peněz. A letošní ročník nebude příliš odlišný. Opět bude úspěch z velké části záviset na dobré vůli veřejnosti, stejně jako na aktivitě nás - skautů, až vyrazíme do ulic a povíme lidem, že tam jsou. Tam dole na jihu. Děti, které chtějí chodit do školy a pomoci tak sobě i ostatním žít lépe. Na Jungmannově náměstí na Praze 1 bude po dobu konání sbírky jeden ze stánků a každá pomocná ruka, která se z řad nás skautů nabídne, bude využita. Kdo má elán a chuť, může se ozvat Křečkovi (vaseafrika@seznam.cz nebo 777 800 254). Čím víc se nás přidá, tím víc pomůžeme dětem v Etiopii! A nebudete-li pomáhat přímo, můžete přijít i se svou smečkou, oddílem či kmenem. Informací k nasosání i fotek bude u stánku dost.

Večer se chýlí k závěru a Křeček děkuje spoluorganizátorům i účinkujícím večera a všem, kteří přišli. Ondřej Zapletal a jeden přítomný Etiopan jsou po skončení večera k dispozici pro otázky k tématu. Do davu je vrženo jedno z trik s žirafou. Někdo ho sebral. Ostatní trika je prý možno vyhandlovat přímo od jejich nositelů. Někdo ho zkouší vyměnit za půl páru tenisek, nebo za svůj pěkný kukuč. Ušetřen nezůstane ani hlavní pořadatel Křeček, který je ze svého trika téměř násilně vysvlečen.

Večer v Náprstkově muzeu skončil. Někomu z něj v hlavě možná nic nezůstalo, někdo si odnesl další pohled na svět. Někdo možná bude stát za pár dní s kasičkou u stánku a vyprávět o tom, co se dozvěděl. A k tomu patrně tato akce sloužila...

zapsal Kama, doplnil Křeček

Akce proběhla ve spolupráci s Národním muzeem - Náprstkovým muzeem asijských, afrických a amerických kultur, se sbírkou „Postavme školu v Africe II“ a za podpory Obvodní rady Junáka Praha 10

Info
www.skolavafrice.cz
www.skauting.cz/praha10
www.skaut.cz/charita

V Alabě

2005-09-10T09:25:00.000+02:00

V Reflexu se objevil článek o Etiopii. Pojednává o práci Člověka v Tísni v těchto končinách a přibližuje Etiopii jako zemi bídy, chudoby a nedostatků... Zmiňuje se také o výstavě škol a i když ani koutkem slova nenechá o naší, skautské, pomoci slyšet, není nad čím truchlit! Projekty jako Postavme školu v Africe jsou tady a my víme, že jsme udělali co bylo v našich silách. A letos? Letos budeme ještě úspěšnější!

Reflex 34/2005 V ALABĚ

Pozvánka na Etiopské příběhy

Foto: Bretagne 2005

2005-09-09T18:25:00.000+02:00

Konečně jste se dočkali... Právě jsem nahrál fotografie z mých letních toulek po Francouzské Bretagni (a pár záběrů z Paříže). Je jich více, ale snad stojí za to. Můžete i místy zahlédnout ne uplně ostré snímky z mé nové negativní dírkové komory Canon EOS500. Máte-li chuť, mrkněte na ně. Jsou jako obvykle ve Photothece...

Foto: Obnova Tatier 2005

2005-08-31T08:13:00.000+02:00

Ve Photothece jsou další fotografie z Vysokých Tater. Obnova Tatier 2005 - tentokráte snad již všechny fotky z velkolepého projektu...

Přidal jsem také slovy "pět" fotografií z Frankfurtu.

Fotky z tábora budou v dohledné době. Fotil jsem na diáky, takže je pro mne zpracování novinka...

Brzy se objeví i fotografie z Bretagne. Zatím čekám ještě na jeden negativ.

RUDÉ PRÁVO: Lord of the Rings

2005-08-31T07:50:00.000+02:00

Jde o dalši útok proti socialistickému zřízení. Říše zla, z niž se válí popel a dým, je průhledně umístěna na východě, obrazem dělnické třídy, která jednotná v potu tváře buduje težký průmysl, mají být odporní a zlí skřeti. Samozřejmě že synáček z burzoázní rodiny nemůže vidět na těžké práci nic krásneho a povznášejícíiho. Obyvatelé západu - zemi oplývajících mlékem a strdim - elfové (neboli aristokracie), lidé(burzoazie) a hobiti(statkari) žijí naopak v blahobytu (aniž je vysvětleno, odkud jej získavají) a jediné, co je trapí, je "hrozba" z východu. "Síly dobra" zde představuje sbírka představitelů těchto reakčních kruhů, jejichž ruce se nikdy nedotkly pořádné práce. Jejich vůdcem je Gandalf, siřitel zpátečnicke ideologie, s jejíž pomocí udržuje obyvatelstvo v nevědomosti a strachu před pokrokem. (...! ) Není pak divu, že Saruman, zastánce utlačovaných a přítel pokroku, je prohlášen za zrádce a jeho sídlo je zničeno bojůvkou fanatických zpátečníků. Když pak šíří socialismus v Kraji, je chycen a bez soudu potrestan hobity, podporovanými a placenými kapitalistickou mocnostíGondorem. (...) Ale socialismus se naštěstí nedá zničit hozením jakékoli své relikvie, i te nejposvatnější, do ohně. Drž se Mordore, obklíčený nepřátelskými reakčními sousedy.

Rudé Právo 1977

Den v krojích

2005-08-30T10:03:00.000+02:00

Olomoučáci pořádají akci den v krojích... Jistě jste o ní již v posledních dnech slyšeli. Jsem ale na rozpacích. Obléci kroj, či nikoliv?

Posuďte sami:

oficiální web projektu http://www.skauting.cz/denvkrojich/

pozvání na Den v krojích na RoverNetu

doporučuji si také přečíst článek Romana Šantory (Boba), u kterého se rozvinula i zajímavá diskuze

hromady e-mailového spamu a SMSky, které mi přišly z Olomouce, vzhledem k jejich množství a stále stejnému obsahu přikládat nebudu

na závěr si pro pobavení zkuste sestavit skautský kroj

Generování vědeckých prací

2005-08-28T15:06:00.000+02:00

Na BussinesWeeku se objevil zajímavý článek: pojednává o generátoru vědeckých prací jež vyvinuli američtí studenti, kteří tak chtěli upozornit na příliš nízkou odbornou úroveň mnoha světových konferencí. Vygenerovaný text tak chtěli včetně prezentace přednést na multikonferenci o metodice, kybernetice a informatice WMSCI 2005.

Chcete-li vědět více, celý článek i se všemi odkazy je na http://www.businessweek.cz/scigen-generator-vedeckych-praci.html

REPORT: Obnova Tatier 2005

2005-08-12T23:37:00.000+02:00

Cestu vlakem z pondělí na úterý jsem ustál i bez lehátka... Z Popradu má za chvilku odjíždět osobák do Tatranské Lomnice. Už po cestě do tohoto horského městečka vidím kolem sebe mnoho poničenýchh stromů. Tyhle jsou polámané, jiné vyvrácené, některé obojí. Sem tam se na pasece spouště objeví mezi haluzinou nějaký domek. Občas má jen promáčklou střechu, jindy dopadl hůře...

Tatrasnská Lomnica. Malé slovenské městečko na úpatí Lomnického štítu. Vše nasvědčuje tomu, že se tu "občas" nějaký ten turista mihne. Suvenýry a "Wechselstube" jsou jen na místech okolo nádraží a v okolí parkoviště u lanovky na Skalnaté pleso (ta byla vystavěna na konci 40. let 20. stol.). Již od doby, kdy se zde postavil hotel Lomnica ke konci 19. století a Grandhotel na začátku století dvacátého se zde začala rozvíjet turistika. V sedmdesátých a osmdesátých letech se navrch Tatranská Lomnica, která dostala jméno díky tomu, že se nacházela v katastru obce Veľkej Lomnice, stala centrem "odborárskej rekreácie" a tak jen přidala faktu největšího rekreačního centra v Tatrách. Vedle dráhy s klasickým rozchodem zde končí svou trať také železnice elektrická, která odsud míří směrem na západ.

V rámci projektu Obnova Tatier 2005 máme všichni na ruce pásek - zřejmě nás čeká vše all-inculussive. Poznáme tak každého, kdo hraje s námi - je přeci také opáskovaný jak prasátko. Ubytováni jsme ve škole odkud vyrážíme do Javorinky, do malého baráčku, kde se nachází hlavní štáb a Kalamita Bar. Uznejte, že půlitr točené Kofoly za 15 Sk, nebo klobáska za 10 není už dnes k dostání tak úplně všude a proto se toto místo stává ihned velice oblíbeným. Ale i normálně se najíst můžeme do sytosti. Snídaně, pak balíček o několika chodech na přesden a lehkou večeři v Gazdovské Izbě máme jako výslužku. Servis pro pomocníky opravdu báječný. Konec konců při několikátém turnusu po dvoustech lidech se v tom člověk jistě už malinko vyzná a dokáže vše dopilovat ke spokojenosti pomocníků. Na projektu se má zúčastnit celkem něco přes 1000 lidí z celé Evropy. Potkávám zde mimo většiny čechů i slováky, maďary, nebo třeba němce.

Ve volných chvílích můžeme jako opáskovaní zadarmo třeba do muzea TANAPu, na tatrabob, na plováreň, na bowling, do Kalamita baru na deskovky, film nebo fotbálek, můžeme sportovat, nechat se vyvézt lanovkou na Skalnaté pleso, vyslechnout si ekologickou přednášku, nebo prostě jen někde polehávat a odpočívat... Můžeme také vyrazit do nedalekého hradu, plavit se po řece Dunajec, nebo navštívit Demänovské Jaskyne.

Počasí si s námi dosti zahrává. Celý týden se střídá oblačno, pršivo, nebo šílené vedro. Pravidla jsou jasná: když prší, tak se do roboty nejde, ale nahrazuje se v nepracovní den, v sobotu. Neděle je stůj co stůj nepracovní. Do práce se odjíždí vždy v menších pracovních skupinkách mezi osmou a devátou v závislosti na tom, co se dělá. Možností je několik: pomáhat při čištění okolí místní školky, či ministrantského zámečku, čištit potoky, zpřístupňovat komunikací, mnoho a mnoho dalšího. Nakonec je tu projekt Vodný les, kterého jsem se zúčastnil. Organizátorem bylo občanské sdružení Ľudia a voda, které projekt navrhlo. Ten, kdo se pro něj rozhodnul měl za úkol stavět dle značení hrázky v rozestupu asi 15 metrů, jež budou zadržovat vodu. Tak budou napomáhat místnímu koloběhu vody, budou zabraňovat přílišnému přehřátí prostředí a tím sníží pravděpodobnost výskytu podobné katastrofy. Také budou zavlažovat okolí, protože v současné době se voda nemá kde zachytit. To by mělo napomoci obnově lesů. V rámci této práce je také třeba okolí vyčistit od všudypřítomné haluziny a zbytků padlých kmenů. Dostaneme vlastní nářadí, rukavice, vody kolik uneseme a vlastního lesníka. Vlastně jsme k němu spíše přiděleni my. Ten pak dohlíží a udává pokyny k práci. Končí se pak mezi čtvrtou a pátou hodinou odpoledne.

Po týdnu pomoci se s projektem loučím. Na upomínku jsem dostal modré tričko Dobrovolník pre Tatry, které symbolizuje poděkování organizátorů. Akce pod záštitou Slovenského skautingu se opravdu povedla. Musím říci, že je to jedna z nejlepších akcí, které jsem se kdy zúčastnil. Z hlediska organizačního, z hlediska uživatelského komfortu i servisu pro účastníky není snad co vytknout. Přesto: bylo-li správné pomoci Tatrám, se dozvím až za dlouhou dobu - teď budu jen čekat a doufat, že jsem se rozhodnul správně. Děkuji, že jsem se mohl stát jedním z mnoha stovek pomáhajících...

To co jsem cítil, když jsem viděl místa zasažená kalamitou se snad ani nedá popsat. Člověk se pokouší představit si jaké to v tu chvíli mohlo být. Pak vám ale dojde, že je zde zase jen vidět, že člověk je příliš malý pán...

2005/08/09 Pomoci, či nepomoci Tatrám?
Obnova Tatier 2005 ve Phototece
Projekt Dobrovolnici pre Tatry na stránkách Slovenského skautingu

Etiopské příběhy

2005-08-10T20:19:00.000+02:00

Na http://www.skauting.cz/praha10/docs/pozv_etiopske_pribehy.doc je pozvánka na roverskou akci Etiopské příběhy. Více o akci se dozvíte v pozvánce. Budu se těšit na viděnou 14. září v Náprstkově muzeu...

Prvních pár fotek z Tater

2005-08-10T17:32:00.000+02:00

Ve Photothece se objevily moje nejčerstvější fotografie. Jsou z Vysokých Tater. Možná, že když si některé prohlédnete, budete vědět proč zrovna Obnova Tatier 2005. Ve Phototece by se ještě měli objevit fotky z tábora, ale zatím je nemám kompletně nascenované, tak snad brzy...

Pomoci, či nepomoci Tatrám?

2005-08-09T07:58:00.000+02:00

Poničená priroda, sucho, polámané stromy, vývraty, haluzina... Asi tak vypadá část Vysokých Tater. Nedávno se zde totiž stala pohroma: jednoho dne se náporem větru vyvrátilo a polámalo několikakilometrové pásmo lesů - větrná smršť.

Jak se to stalo? Vysvětlím to asi trochu neodborně, ale přesto: teorií je mnoho, ale ta nejpravděpodobnější počítá se zásahem člověka do přírody. Zásahem do přírody tím, že vystavil města a vesnice ve kterých je vyšší teplota než v krajině. Teplý vzduch stoupá vzhůru. To je člověčí přičinění. A příroda? No stačí aby od severu poslala vánek rychlostí okolo 200 km/h. Jakmile narazí na stoupající teplý vzduch z vesnic, utvoří zpětný proud, "vracák", který nabere na rychlosti ještě dalších 30 km a chvíli se na místě točí... K tomu další dva obdobné pokusy přírody a člověka a stane se, že 12 tisíc hektarů lesa se změní k nepoznání. Stromy se "nakloní" na jih. Stát jich zůstane jen pár.

A co dál? Na místě je otázka již tolikrát diskutovaná: pomoci lesům, nebo nezasahovat vůbec? V poslední době se rozpoutalo mnoho diskuzí na toto téma. Sám jsem byl na vážkách a nevěděl jsem, na kterou stranu bych se přiklonil. Přesto jsem zjistil, že některé obavy, které plynou z různých diskuzí jsou planné. Zúčastnil jsem se projektu Obnova Tatier 2005. Chtěl jsem to všechno vidět, slyšet, cítit... Chtěl jsem si také udělat vlastní názor. Chtěl jsem pomoci Tatrám.

Je několik věcí, které jsem se snažil posoudit:

Morální stránka věci, která by nám zásah do přírody nemusela, ale i mohla dovolovat.
Zájem ochranářů, nechat vše přirozenému vývoji. Přírodě to poskytne především nové druhy fauny a flóry, pro které zde bude vhodné prostředí.
Zájem pro vybudování systému, který zabrání opakování se takovéto katastrofy.
Zájem dřevařů, lidí jež dřevo těží a v očích veřejnosti chtějí vydělat spoustu peněz.
Zájem investorů, co nejdříve vše odklidit aby se zde daly postavit sjezdovky a hotely.
Zájem vlastníků hotelů a zařízení žijících turistickým ruchem, vše rychle uklidit, aby se nezastavil "přísun" turistů.
Zájem místních obyvatel - spousta z nich se odstěhovala, ale jsou tu tací kteří zde zůstali (a věřím, že to pro ně opravdu nebylo jednoduché) - mít vše tak, jak to bylo.

Můj názor je ten, že by zde určitě mělo být takové místo, které by prošlo přirozeným vývojem bez zásahu člověka i když to bude trvat řadu let. Je to asi něco co na mne působí jednak z hlediska etického a druhak z hlediska praktického (přirozená obnova, vývoj, nové druhy živočichů a rostlin). Co se týče těžby, cítím to asi takhle: i když se o ní hodně mluví mám spíše pocit, že práce je mnohem více než při normální těžbě a navíc je údajně valná většina dřeva poničená. A pak, je zde jedna věc, která mne v tomto utvrdila: nemůžu to říci o majitelích dřevárenských společností, ale když jsem na projektu přišel do styku s lidmi, co dělají přímo v terénu, s obyvateli, s lidmi jejichž je to domovina, opravdu jsem žasnul - jejich zodpovědnost a věrnost, kterou cítili vůči místním lesům, byla téměř bezmezná. Obdivoval jsem jejich nasazení a píli a přál jsem si, abych někdy mohl cítit takový pocit vlastenectví, který tomu starému lesníkovi vyzařoval z očí. Byla to chvíle, která mne přeasvědčila o tom, že jsem zde pro tu správnou věc.

Ve finále to vypadá, že se Tatry rozdělí na několik pásem dle zmíněných zájmů: pásmo nedotčené, pásmo pro investory i pásmo pro novou výsadbu. Myslím, že toto je vzhledem k několika naprosto odlišným zájmům to nejlepší řešení.

2005-08-01T21:09:00.000+02:00

Po více jak měsíční pauze jsem se opět ocitl u stroje... Je to zvláštní pocit. Ale vím, že nepotrvá dlouho. Po více jak měsíci bytí na hranicích Čech a Rakous se přes Prahu přesouvám na východ. Dnes v noci už zase mizím, ani jsem se neohřál. Volají mne Hory. Kam mne nohy ponesou ještě sám nevím, ale nejdříve se chystám pomoci Vysokým Tatrám. Vichřice, požár... Plánů je mnoho, ale o tom které z nich se naplní, nemám ani tušení. Slovensko, Německo, Laponsko, natáčení vysněného filmu, knihy, přípravy velkolepých Možnástanese... Nechám se tedy unášet časem, větrem, fantazií a vůní přírody. Brzy naviděnou!

Prazdninovy provoz webu

2005-06-25T11:14:00.000+02:00

Jiste jste si vsimli, ze prispevku na mem blogu toliko nepribyva. Musim rici, ze pres leto to nebude lepsi... Od 29. jsem na tabore (kdyz mi budete chtit napsat, budu jen rad: Letní tábor Junáka Praha>301 - Sovy>Jen Zacek>Budákov, pošta Kaplice>PSČ 382 41), hned v zavesu se chystam na Sovensko, ale zbytek meho leta je jiz ve hvezdach... Tak tedy, pokud se dostanu k pocitaci nekdy behem prazdnin, jiste zde zanecham nejakou stopu. Jinak se tedy budu tesit po prazdninach. Zrovna z Nemecka - krasne leto vsem!

Obrázky

2005-06-21T15:01:00.000+02:00

Bílá, trochu zelené, lehký a uvolněný tah štětce. Tak by mohl vypadat klid, vyrovnanost a uvolněnost. Červená, trochu černé, výrazná linka. Tento podpis na našem srdci naopak vyjadřuje nesouhlas, neklid, někdy i násilí. Žlutá, krapet červené a ladný, rozhodný tah štětce. Láska. I ta se pouští do našeho srdíčka.

Jeden obrázek je malý, jiný velký, jedna linka je tenká, druhá výraznější. Někdy čas, nějaká bytost, či „jen“ „něco“ udělá obraz svižně, jindy lehce, pak zase s kopečkem barvy, teď téměř neviditelně, poslepu…

Je-li obrázek uvnitř srdce, je uložen na správném místě. Někdy, když si to přejeme, nebo jindy, když to nečekáme, se nějaký šuplíček otevře a nechá nás si obrázek prohlédnout. Možná, že to je jen na chvilounku, možná na minoutku, možná na delší okamžik se nad ním rozsvítí světélko. Nikdy nevíme, jak dlouhá naše chvilka bude. Stává se ale, že něco pomůže šuplíček otevřít a někdo lampičku rozsvítit…

Je-li obrázek na srdci, není o nic méně hodnotný než ten uvnitř. Je jiný. Ale také se nechá obdivovat. Možná, že právě ten obrázek může být patrný zvenku? Možná, že ten na nás každý vidí… Co ale vím jistě je, že ve slovíčkách na srdci a v srdci necítím ani pramalý rozdíl. To co je uvnitř, je i navrchu.

Co je ale toto za obrázek? Je červený, zelený, ale i modrý, hnědý, sem tam se objeví i bílá a černá; tahy lehké ale svižné, s rozhodností, přesto klid a nespoutanost. Co asi dokáže nadělat takový zmatek? Může to být více obrázků najednou. Nebo třeba jeden obrázek se spoustou vlastností. Skýtá v sobě mnoho… Možná, že je těžší ho umět číst. Jistě je to těžší, ale když se to povede, stojí to za to. Proč asi?

Proto, jak dlouho ale obrázky uvnitř srdíčka zůstanou, či jen proletí kolem, jsou všechny vlastnosti důležité. Síla a způsob jakým byl štětec veden, barevnost, umístění, velikost a ještě další a další obsahy přihrádek obrázku, se právě pro čas zdají být důležitými. Je ale vše tak věčné? Nebo pomíjivé?

To jsou velké otázky, ale přece jen je tu něco, co mi říká, že to není tak důležité. Je to důležité jinak… Neb veškeré obrázky se podepisují na nás samých, na přátelích, na okolí. Na světě.

Veškeré obrázky přijdou a vryjou se do našeho Já na vždy…

Reportáž: Do vlastních rukou

2005-06-20T09:15:00.000+02:00

Reportáž Davida Volence Do vlastních rukou, téma tvorby bohémského večírku se objevila na autorově webu. Nepojímá celý večírek, ale je napsána velice poutavě...

Můj nový miláček

2005-06-15T23:30:00.000+02:00

Vážení, nebudete věřit, ale už je to tady... Můj dlouho vysněný sen se naplnil. Je bílý (tedy spíše jen místy), pěkně přede, svůdně mrká, občas zachrochtá a tchoři se zlehka podobá. Ano je to on. Můj nový "vůz" značky Trabantv 601 Combi S. Až ho hodím do parády, budu jezdit s větrem o závod (ale jen pokud bude vítrv foukat po směru, jinak bych se mohl zastavit). Jakmile tedy bude autokar zprovozněn, přijímám vaše zakázky na mailu TDJ@trabantus.fň

Tady je něco, co mne o koupi opravdu přesvědčilo...

Za mne a mého přítele, vaše Jen-Trábi-Drožka